Z deníku sokolníka Alkariho II (shrnutí)

Druhá cesta hevrena Alkariho do Elvenu, tentokrát s oddílem svých soukmenovců.

Řeč náčelníka Kalentura

20. otsen 1731 AL

Vy, kteří chcete pomoci elfům ze severu, máte pravdu – úkolem hevrenů je chránit ostatní elfské národy a proto nemůžeme nechat Elven napospas nepřátelům. Naším hlavním úkolem však je chránit elfy z Bakovského lesa. A ti, kteří upozorňují na obtížnost cesty na sever a na naši neznalost tamního terénu a lesního prostředí, mají také pravdu – naše stáda by takovou cestu nepřežila a dorazili bychom vysíleni. Proto navrhuji následující: ať ti, kteří navrhovali pomoc Elvenu a jsou ochotni svůj návrh podpořit silou svých zbraní, vyrazí do Númenaru a zúčastní se války o Elven. Ostatní ať zůstanou v rodných pláních a vyčkají, bude-li jich třeba. Domluvil jsem.

Hevreni vyráží do války

1. rasten 1731 AL

Spolu s vojem těch, kteří si stáli za rozhodnutím hájit Elven, odjíždím do Jazenu, odkud pojedeme Stezkou smrti do Númenaru. Jsou nás téměř dvě stovky a přestože polovina z nás jsou mladíci na své první nebo druhé výpravě, měřit se s námi může málokdo. Stvůry Mornaaru, třeste se! Ochutnáte naše šípy a poznáte naše meče a oštěpy!

Král Cirius uvažuje o životě a vítá hevreny

9. rasten 1731 AL
Nikomu bych nepřál být starý a ještě k tomu být král! Zkrátka je to k nevydržení – šlechtici pořád Vaše veličenstvo sem a Vaše veličenstvo tam a hledí si jen svého zisku a moji vlastní synové nedočkavě čekají na mou smrt, aby se mohli poprat o trůn. O své manželce nemluvím, ta se za mě provdala jen kvůli moci a penězům, a byla to strašná fúrie. Kdyby nebyla za mlada tak hezká, tak jsem se určitě vzbouřil a nenechal rodiče mě s ní oženit. Ještě že je po smrti. Jenomže moje zdraví už není nejlepší a nejspíš brzy půjdu za ní.

Vlastně jsem se mohl opřít jen o dva lidi – o starého vévodu Leriona z Acronnu a o toho hevreního sokolníka Alkariho. Jenže Lerion v atwenu zemřel a Alkarimu jsem neprozřetelně dovolil odjet už v melenu. Orli a sokoli mi pomáhají mé útrapy snášet, ale já s nimi neumím mluvit jako Alkari. Bohové, vy víte jak mi ten klidný, chápavý a hlavně silný elf chybí! Pošlete mi ho zpátky! Ať se vrátí, ať poskytne oporu ubohému starci, který je shodou okolností jeho pánem!

Zdá se, že se mé přání vyplnilo – po zprávě, že z Malé Pusty přijelo vojsko hevrenů přišla druhá zpráva, a to že Alkari doprovázený dvěma dalšími hevreny žádá o audienci. Co ale má za lubem? Tolik hevrenů najednou v Jazenu nikdy nebylo, a už vůbec ne po zuby ozbrojených. Že by mi toho valinorského orla nesl se všemi poctami a s vojenským doprovodem? To se mi nezdá.

Už jsou tady, tak si je poslechnu. Alkari spustil, prosí o možnost přenocovat ve městě pro své soukmenovce, jedou prý do Númenaru na pomoc tamním elfům. Takže to znamená, že… Ne, Alkari se omlouvá, že nemůže setrvat u mého dvora, protože ho elfové potřebují. „A tvůj král tě snad nepotřebuje?“ řvu na něj. Alkari je klidný jako vždy, snad je jen mírně znepokojený, asi se bojí, že ho tak snadno jít nenechám. Jen co jsem se odmlčel, abych nabral dech, promluvil jeden z těch elfů, nějaký Ossontir, a ze mě všechen hněv vyprchal. Asi použil nějaké elfské kouzlo, ale budiž. A hlavně říká zajímavé věci – mají pro mě dar, péřovou čelenku, která mi umožní mluvit s ptáky. Kdysi dávno ji vyrobil jeden šaman z rodu Finiisů (asi nějaký neznámý dům elfů, moji rádci o nich nic neví) pro jednoho z Alkariho přátel. Dar přijímám a obměkčen propouštím Alkariho ze svých služeb. Alkariho mi nějaká čelenka nenahradí, ale budiž, když chce jít do nějaké války, nebudu mu bránit. Ostatní hevreni ve městě můžou přespat, ale musí nechat své zbraně u bran. Nechci nic riskovat.

Večer trávím ve své voliéře. Nasadím si čelenku a slyším mnoho hlasů. Jeden orel se chlubí svými loveckými úspěchy, jiný se dožaduje večeře. Pozdravím je a z klecí se ozvou udivené hlasy, které mi pozdrav oplácejí. Sokolník stojící vedle mě se na mě překvapeně dívá – čelenka asi funguje. Pochválím funkčnost čelenky a on dál zírá – abych mluvil lidským hlasem, musím si čelenku sundat. Každopádně jsem od hevrenů dostal nádherný dar!

Najednou shora přilétá nějaký sokol. Nasadím si čelenku a zeptám se ho, kde byl – a jako odpověď slyším překvapený ženský hlas – sokolice se představuje jako Soraya a říká, že přilétá od Alkariho, protože by prý na cestě Ztracenou zemí neměla kde lovit a tak raději zůstane tady. Škoda, že tu není Alkari, ale stejně je život s ptáky krásný. Už chápu, odkud Alkari čerpá svou vnitřní sílu!

Hevreni v Jazenu

9. rasten 1731 AL
Dorazili jsme do Jazenu, ale nebyli jsme vpuštěni dovnitř. Do města směli vstoupit jen tři z nás – vybráni byli Arkuin, Ossontir a já.

Byli jsme přivedeni před krále, který se nás zeptal na důvod naší přítomnosti v Ultorii. Zvěst o válce v Elvenu a zejména můj odchod z jeho služeb vladaře rozlítostnily, ale nakonec nám dovolil vstoupit do města, nakoupit zásoby a najmout průvodce na náročné tažení Stezkou smrti do Númenaru.

Bohužel, vrátil jsem se jako posel zlých zpráv a nemohl jsem králi pomoci tyto starosti snášet. Aspoň jsem mu daroval Nak-Taralovu čelenku, kterou kdysi vyrobili Finiisové pro barbarského náčelníka Nak-Tarala, kterého jsem doprovázel při jeho Hledání vize v Estanské vrchovině. Cítím, že starý panovník mou podporu potřebuje, ale nemohu zklamat své druhy ve zbrani a neviné obyvatele Elvenu. Žel, musím zklamat tebe, můj korunovaný příteli!

Průjezd Hvízdajícím průsmykem

16. rasten 1731 AL

Dál cestujeme mezi Vysokými štíty a Hlubokými horami. Dorazili jsme ke Hvízdajícímu průsmyku. A vskutku – z průsmyku se ozývají záhadné zvuky připomínající skřeky dravců. Podle Arkuina jsou vyvolány větrem; nemám důvod mu nevěřit.

Všechny své ptačí přátele jsem zanechal v Jazenu – cesta přes poušť by pro ně byla příliš namáhavá a nebezpečná a nemuseli by ji přežít. Přestože vím, že takhle je to lepší, v průsmyku jsem zatoužil mít Sorayu nebo Tikara s sebou.

Cesta Ztracenou zemí

25. rasten 1731 AL

Včera ani předevčírem jsme studnu nenašli, takže nám dochází zásoby vody. Dál kráčíme proti severáku, který naše šaty snadno profoukne, proto vítáme sluneční svit, jenž v letních měsících musí dělat z této země peklo.

Země je skutečně ztracená nebo spíš zatracená – nic zde neroste, všude pusto. Jsem rád, že jsem s sebou nevzal žádného z ptáků – v této bohy zapomenuté zemi by nic neulovili a kdo ví, zda by přežili.

Kolem poledního začínají někteří koně padat žízní a únavou. Už dávno na nich nejedeme, ale i tak je toho na ně moc. Nebýt našich léčitelů, zcepeněli by.

Konečně! Už odpoledne nás naši průvodci vybízeli ke spěchu a dobře udělali – půl hodiny před soumrakem jsme došli ke studni. Jsme zachráněni!

Na hranicích Aledonie

24. mikven 1731 AL

Konečně se země zazelenala! Po pěti týdnech úmorné cesty pouští se konečně naši koně mohou napást! Pět z nich se tohoto krásného dne nedožilo, ale mohlo to být horší. Bohové, jaká je to úleva být po tak dlouhé době v poušti zase v živé pláni!

Dnes odpoledne jsme potkali skupinu pastevců. Koupili jsme si nějaké jídlo (už týden jsme měli snížené příděly) a porozprávěli o událostech isengarských i númenarských. O válce na severu však tito lidé zatím nevěděli. Kéž je náš boj úspěšný a oni mohou zůstat v sladké nevědomosti! Už jen pro svou pohostinnost si to zaslouží.

Kai

3. enten 1731 AL

Odpoledne jsme dorazili do Kai, prvního většího města po průchodu Ztracenou zemí. Utábořili jsme se před městem a promluvili s velitelem místní posádky – když budeme do města chodit neozbrojeni, budeme vítáni.

Místní jsou na nás zvědaví – elfové zde nežijí a více než dva tři hevreni do tohoto města určitě nikdy nezavítali. Mnoho zlata nazbyt nemáme, ale nějaké přece, takže můžeme doplnit zásoby a zotavit se v místních krčmách.

Velitel místní posádky nám sdělil důležitou informaci – Kaledonie, lidská země sousedící s Elvenem, byla brzy z jara napadena skřety. To jen potvrzuje závažnost mornaarského útoku.

Nevšední zážitek sedláka Rusta

5. enten 1731 AL

Sakryš, slimáci pitomí, aby je smrťák vzal! To je s nima patálie, celej den nedělam nic jinýho než že hubim slimáky. Jenže musim, jinak by sežrali úrodu a já bych pak neuživil rodinu (no, uživil, ale jenom kdyby nebyly ty daně…).

Malej Hursík ukazuje směrem k městu. „Kuš, kluku, neokouněj a koukej sbírat slimáky!“ já na něj. Na mracích přece neni nic divnýho, ani když jsou z prachu. Jo, kdyby byly z prachů…

Teď to ale slyším i já – od Kai sem dupe celý stádo koní, jezdci pokřikujou a tak. To sou určitě páni, určitě jdou na ňákej svůj pitomej hon. Ještě tak aby to vzali přes moje pole!

Jezdci to sou, ale páni určitě ne. Tyhle maj kožený vesty a luky a některý maj i víc koní než jednoho. A sou ověšený zbraněma a ňákejma ozdůbkama. A je jich kam až voko dohlídne. To budou určitě ňáký žoldáci, nejspíš raubíři. To mi tak scházelo. Ale já svojí kůži lacino nedam – beru vidle a už čekam na ně.

Tak sto kroků vod nás se celá ta jejich kumpanie zastavuje. Jeden z nich se voddělil a jede až ke mně. Je vysokej, má tmavě hnědý vlasy a uhrančivý voči a je na velkym černym koni. Slušně zdraví (i když to zní nějak divně, asi to je cizinec). Najednou se mě v hlavě se vozvalo: „Dobrej muži, kudy se jede do Broliandu?“ Jasně, že mi to je divný, ten chlap mě možná vočaroval, ale já mam pro strach uděláno, tak sem mu pěkně nahlas vodpověděl: „Támhletudy! A teď laskavě vodjeďte a nechte mě v klidu sbírat slimáky!“

No jo, jenomže ten cizinec se nemá k vodjezdu, a mě se v hlavě vozývá něco jako: „Proč sbíráš slimáky?“

Tak to ten cizinec teda musí bejt úplně natvrdlej, tak na něj taky zplna hrdla řvu: „Slimáci mi ničej úrodu! Nějak se jich zbavit musim, ty troubo!“

Je mi jasný, že sem přestřelil, ale ten cizinec se jenom usmál, nějak divně zaštěbetal na hejno drozdů a ty už letí na moje pole.

Tak to mě vytočilo. Rozmejšlim se, jestli na něj s těma vidlema jít, a křičim na něj, jako co si to dovoluje posílat ňáký ptáky na moje pole. Najednou sem zčista jasna klidnej a v hlavě mi zní: „Drozdi nejdou zobat tvojí úrodu, ale pomoct ti s těma slimákama!“

… No, moc rád sem nebyl, ale když ty jezdci projeli a drozdi vodlítli, tak na poli nebyl jedinej slimák. A vod tý doby mi na pole slimáci nějak nelezou, takže sem nakonec rád, že se u mě ty cizinci stavili.

Broliand

8. enten 1731 AL

Dorazili jsme do města Broliandu u hranic Aledonie s Kaledonií. Město je plné žoldnéřů mířících na sever. Kvůli nim bude v broliandských hostincích draho, proto opět táboříme před hradbami. Přesto mnozí z nás vyšli do městských krčem na výzvědy.

Kaledonie shání vojenskou pomoc – přestože pás pevností na její severní hranici drží, útok vypadá jako nejhorší za posledních sto let.

Večer se radíme, jak budeme dál postupovat. Máme jet přímo do Elvenu nebo se držet v Kaledonii? Navrhuji, abychom v Morgothu překročili řeku, vstoupili do kontaktu s elfy a rozhodli se podle potřeby. Nejlepší by bylo operovat mezi řekami Arneis a Sarig, protože v pláni umíme bojovat lépe než v hlubokém hvozdě.

Překročení Arneis, první boj a setkání s elvenskými

14. enten 1731 AL

Za svítání jsme přebrodili Arneis a vyrazili do plání, ve kterých se prý pohybují skřetí zvědi.

Narazili jsme na známky bojů a plenění – dvě opuštěné vesnice a několik desítek hnijících mrtvol, ať už skřetích či lidských.

Odpoledne jsme zachytili stopy vojenské kolony – vypadalo to na sto až dvě stě mužů a měli nejméně tři vozy (kolik se jich veze na vozech?). Velikost stop se různila od gnómské po lidskou a mezi nimi se míhalo i několik vlčích. Jde tedy o skřety.

Síly naší a jejich armády vypadaly vyrovnaně, ale my máme výhodu překvapení. Jdeme tedy do boje.

Kolem páté hodiny odpoledne jsme skřety spatřili. Jejich hlídky stály na malé vyvýšenině, tábor byl částečně vidět pod ní. Slunce nám svítilo skoro do očí, ale skřety oslepuje více než nás. Proto budeme postupovat podle následujícího plánu:

Nejprve se malá skupina našich nejlepších střelců (pod Arkuinovým vedením) proplíží na dostřel a zlikviduje hlídky. My ostatní se pokusíme bezpečně dostat co nejblíž a až uvidíme vyletět červený šíp, vyrazíme nejvyšší možnou rychlostí do útoku.

Plán vyšel. Skřeti vyhlásili poplach až ve chvíli, kdy jsme byli u tábora. Udeřili jsme na zmatené skřety, přejížděli ležící, stříleli do vstávajících a sekali hlavy těch, kteří už stáli. Je to válka a s tvory temnoty nelze mít slitování. Nás nájezd byl rychlý a drtivý – během půl hodiny padlo asi padesát skřetů (ze sto padesáti), dalších osmnáct jsme zajali živých a ostatní utekli do lesa. Někteří z nás je pronásledovali, jiní dobíjeli poslední bojující skupinky nepřátel. Naše ztráty byly minimální – čtyři nováčci (Lestir, Kalgis, Soroth a Sardon) a dva koně. Dalších dvanáct z nás bylo vážněji zraněno.

Prohlídkou kořisti a výslechem zajatců jsme zjistili, že šlo o zásobovací karavanu, vezoucí proviant a posily armádě tábořící u brodu přes Sarig. Ze strachu před elfskými záškodníky se raději utábořili zde v pláni, což se jim nakonec stalo osudným. Armáda u brodu čítá kolem tisíce válečníků a stejného množství otroků, nedokáže však zatím brod přejít kvůli jeho magické ochraně. Kdyby tuto ochranu prolomili, mohli by vpadnout hlavní armádě Elvenu do zad.

Také jsme spálili těla mrtvých skřetů, vozy a jejich páchnoucí náklad, pustili tažné poníky na svobodu, vzali si nebo zakopali zbraně skřetů a navršili mohylu nad mrtvolami svých druhů. S tím jsme byli hotovi hodinu po západu slunce.

V té době se vrátil jeden ze skupinky, která pronásledovala uprchlíky a ještě se nevrátila. Zvěstoval, že se setkali s elvenskými a že se máme odebrat do jejich tábora. Tak jsme také učinili.

Základna elvenských vypadala jako osada ve větvích stromů. Byla však chráněna bažinou a pásem mlhy, skrz kterou bylo vidět jen zevnitř, zatímco zvenčí vypadala neprostupně. Nebýt elvenských průvodců, nikdy bychom se dovnitř nedostali. Koně jsme však nechali venku. Několik dobrovolníků na ně dá v noci pozor.

Elfové nás vřele uvítali. Ve vesnici je jich asi stovka, z toho třetinu tvoří hraničáři, kteří každý den vycházejí do boje. Pro nás tu je málo místa, ale nějak se vyspíme. Předtím se ale zúčastníme porady.

Vyměnili jsme si informace. Skřeti skutečně sídlí v opevněném táboře u nejjižnějšího brodu přes řeku Sarig, který se už měsíc snaží přebrodit. Šípy obránců, elementálové a bouřlivé kouzlo jim způsobili velké ztráty, ale brod zatím ubránili. Je ale otázkou času, jak dlouho tento stav vydrží. Bezvýchodnost situace a snížené dodávky potravin však snižují jejich morálku, takže pokud tento stav bude trvat dál, budou muset ustoupit. Jsou závislí na dodávkách potravin, protože jejich lovci se zpravidla nevraceli, a stejně by se tak velká armáda lovem neuživila.

Jsem rád, že náš čin napomohl k osvobození jižního sarigského brodu. Kéž celá válka pokračuje podobnými úspěchy.

Bitva na břehu Sarigu

9. paren 1731 AL

Zvědi ráno ohlásili, že v táboře nepřátel vypukla vzpoura, která sice byla krvavě potlačena, ale donutila jejich velitele vyrazit na ústup. Proto opustili svůj tábor a nyní táboří asi o deset mil severněji. Jejich tábor je opevněný jen lehce; nastala tedy příležitost udeřit. Po několika menších potyčkách tedy dostaneme příležitost zvítězit ve velké bitvě.

K útoku jsme se shromáždili my, dvě stě padesát elfích záškodníků a stovka hraničářů, kteří hájili brod. Navíc máme dvacet kouzelníků a třicet druidů, magická převaha je tedy na naší straně. V poledne tato převaha získala konkrétní podobu – do našeho tábora vkráčelo dvanáct podivných stvoření připomínajících chodící stromy. Elfové o nich mluví jako o entech. Tito obři vysocí i dvacet kroků musí být skutečně neporazitelní; s nimi můžeme půl druhého tisíce skřetů porazit.

Bitvu zahájili enti. Nejprve provedli jakýsi rituál v lese u tábora skřetů; stromy začaly ožívat a pohybovat se a počet oživlých stromů se ztrojnásobil. Pak stromoví obři provedli frontální útok, prorazili palisádu kolem tábora, jakoby byla z plátna, a začali rozsévat mezi vystrašenými skřety smrt. Za nimi jsme následovali my na koních; pobíjeli jsme ty, které enti minuli, a stříleli po šamanech, kteří jako jediní mohli entům skutečně ublížit. Za námi přiběhli elvenští hraničáři, v jejichž skupinkách se ukrývali mágové.

Nápor byl zdrcující a skřeti nebyli na naše spojence připraveni, ale když se jim povedlo několik stromů zapálit (většina zapálených stromů se rozběhla k řece uhasit, co se dá, ale některé zdivočely, běhaly po táboře a zadupávaly a zapalovaly, co se dalo), přešli do ofenzívy. Koně nás v těsném táboře nečinili silnějšími, tak jsme raději sesedli a bojovali opěšalí. Proti mně vyrazil obrovský skurut, ale já jsem ho zabil šípem do oka. Pak na mě doráželi tři malí otroci s tesáky; i přes pár škrábanců jsem je všechny pobil. Další skřet na mě zezadu vrhl svůj oštěp, ale jeden z elvenců mě na poslední chvíli srazil na zem, čímž mi zachránil život. Pak jsem bojoval se skřetím kopiníkem a jeho zbraň prošla mou levou rukou; nebýt šípu elvenského lučištníka, byl bych mrtev. Musel jsem se stáhnout a vyhledat pomoc léčitelů.

Takové štěstí jako já neměl každý, ale bitva se vyvíjela dobře pro nás. Brzy po mém ústupu zabil rozzuřený ent posledního skřetího velitele a ti odvážlivci či smolaři, kteří bojovali s elfy, byli brzy pobiti či zahnáni. Ostatní nepřátelé se rozprchli na všechny strany; jedni utíkali lesem na sever či na jih, druzí se pokusili přeplavat řeku a utonuli v proudu rozbouřeném ochranným kouzlem. Většina stromových obrů zakořenila nebo se chladila v řece, někteří však dál zabíjeli skřety. Iniciativa však přešla na elfy – ze vzdálenosti několika metrů posílali skřetům do zad jeden šíp za druhým a zabíjeli, aniž by se vystavovali velkému riziku.

Na konci bitvy ale netušené nebezpečí přišlo zezadu – vlčí jezdci objeli bojiště a napadli náš lazaret. Nemusel jsem však pozvednout zbraň – druid- ošetřovatel použil nějaké kouzlo a vlci, na kterých skřeti jeli, se dali na ústup. Jen málo vlků se nechalo svými pány přesvědčit, aby pokračovali v útoku; ti byli pobiti blesky a ohnivými kouzly našich čarodějů. Další blesky ukončily život jejich jezdců. To už ale dorazily posily. Přišedší hevreni usedli na koně a jali se vlčí jezdce pronásledovat; totéž učinili někteří z kouzelníků. Bylo dobojováno.

Naše ztráty činily jednoho enta, tři oživlé stromy (uhořeli, chudáci), třicet hevrenů a dvaapadesát lesních elfů. Raněných bylo přes sto, ale díky léčivým kouzlům a bylinách většina z nás raněných bude do týdne bojeschopná a přežijeme snad všichni. Skřetů padlo nejméně pět set (a další budou snadno pobiti v následujících hodinách a dnech) a ztratili většinu šamanů a polovinu těžkooděnců. Tato část Elvenu je alespoň na čas osvobozena.

Bitva na Planině zkřížených šípů

15. racen 1731 AL

Už dva měsíce bojujeme se skřety. Podařilo se nám vyhnat je z Planiny zkřížených šípů, pláně mezi Arneis a Elvenským hvozdem. Tomuto místu daly jméno bitvy, ve kterých elfové a lidé obklíčili skřetí voje táhnoucí touto planinou na jih. Naše převaha však neměla dlouhého trvání – další dvoutisícová armáda s množstvím elitních bojovníků se přes nás zřejmě chce dostat silou.

Mají dvě stovky jezdců, takže nebude bezpečné se přibližovat. Zaútočíme přes den z dálky, a střely do chumlu je snad donutí vyslat za námi jízdu. Tu vylákáme dál od armády do nějaké léčky. Naše koně jsou rychlejší než jejich zakrslí koníci a přerostlí vlci, takže budeme využívat rychlosti a střelbou z dálky je donutíme k rozdělení do menších skupin. Boj bude těžký, ale jinak tuto armádu nezastavíme.

Rozdělili jsme se do dvou skupin. Ta menší pod Arkuinovým velením zkusí vyprovokovat skřetí jízdu a my ostatní počkáme opodál a budeme připraveni bojovat s pronásledovateli našich přátel. Můj nový orlí přítel Suliar bude spojkou mezi oběma skupinami – bude shora sledovat boj a telepaticky mi jej popisovat.

Arkuin a jeho třicet jezdců vyráží vstříc nepříteli. Leť, Suliare, ať vím co se tam děje!

Akce začala podle plánu. Hevreni vystřelili první salvu na kraj skřetího tábora. Několik hlídkujících skřetů padlo a zbylí vyhlásili poplach. Tábor se probouzí. Přilétá druhá salva a za ní třetí. Skřeti nasedají na koně a vlky a ženou se vstříc záhubě…

Skřeti se otočili, zřejmě je jejich velitelé chtějí sešikovat. Možná prohlédli naši fintu. Nevadí, času máme dost a pár dalších salv jim ještě nějaké ztráty napáchá.

Velitelem zřejmě bude ten v černém plášti. Zřejmě kouzelník – jde z něj chlad až k Suliarovi. Suliare, zavolej Arkuina zpátky!

Na všechny padl děs. Koně se plaší a jen tři zůstávají na místě, jakoby jejich nohy přimrzly k zemi. Mezi nimi je i ten Arkuinův. Suliar se na to nehodlá dívat a vyděšeně letí ke mě. Ne!

Tlumočím Suliarovu zprávu ostatním, hlavně čaroději Ossontirovi. Podle něj musí ten černý být mocný čaroděj, minimálně na jeho úrovni, možná mocnější. Nejlepší prý bude zachránit ty, které ještě zachránit lze, a ustoupit. Většina souhlasí, ale mnozí by si chtěli zabojovat. Proto se dělíme na tři skupiny. Bojechtiví s Ossontirem pojedou na západ (tedy směrem k nepříteli) a zkusí zachránit ty, kteří se účastnili výpadu. Zbytek se rozdělí na dvě skupiny, které objedou nepřátelskou armádu a v případě potřeby budou krýt ústup odvážných. Severní skupinu povedu já, jižní válečník Naendir s Ossontirovým učedníkem Ethrinem jako spojkou. Ossontir i Ethrin mi pro lepší telepatický kontakt půjčují po jednom ze svých talismanů a záchranná výprava odjíždí.

Brzy přišla od Ossontira první zpráva. Z oddílu provokatérů většina přežila, tři nešťastníci však neutekli. Zaútočili však všichni skřetí jezdci a bylo nutné se jim bránit. Střední skupina se dala na útěk jihovýchodním směrem; jižní skupina vpadne skřetům do zad.

Další zpráva přišla od Ethrina. Doletěl k nim ten čaroděj (zřejmě používá nějaké levitační kouzlo). Šípy před ním mění směr a žádný kůň se k němu nepřiblíží. Koně se plaší nebo běží směrem ke skřetí pěchotě za kouzelníkem. Někteří hevreni bez zjevné příčiny padají z koní. Ethrin se přestává soustředit na telepatické spojení, zkouší kouzlit. Kéž to aspoň pomůže!

Nemáme času nazbyt. Moje skupina vyráží na rychlý přepad do zad nepřítele. Teď nemůžeme moc hledět na bezpečnost – jde o životy našich přátel. Pohled na útočící jezdce a síla naší bojové písně podlamuje morálku skřetů a ti utíkají. Projíždíme jimi jako vysokou travou a rozséváme zkázu. Skřetů je však moc, a tak se otáčíme k severovýchodu. Zkusíme napadnout jízdu, než bude pozdě, a zároveň se vyhnout čaroději. Posílám zprávu Ossontirovi – doufám, že mě slyší.

Ossontir a jeho oddíl už bojují se skřety. Zastavili se na jednom návrší a ohnivou stěnou zastavili vlčí jezdce. Když jsme se přiblížili na dostřel, kouzlo působit přestalo, ale skřeti si nás všimli a část z nich se otáčí. Vysíláme jejich směrem dvě salvy a taky se otáčíme. Jen nás pronásledujte, prašivci!

Po chvilce Almirin (ten jen nejvíc vlevo) všiml černé postavičky jakoby klouzající od západu. Rychle pryč, a jeďte na severovýchod!

Čaroděj je skoro stejně rychlý jako my. Před námi je údolí potoka. Máme dostatečný rozjezd, ten svah za potokem nám neuškodí. Ale co to? Voda z potoka se zvedá, a formuje se do podoby ledové hradby. Koně se zastavují a obracejí se na východ. Ale někdo obrátil svého koně a ledem proskočil. Ano, je to jen slabá vrstvička. Sám jedu tím směrem a projíždím vzniklou dírou. A za mnou někdo další, ale ten už neprojel. Slyším zvuk pádu. Ani se neohlížím a jedu pryč. Pryč, tak daleko jak to jenom jde.

Uklidnil jsem se. Slyším v hlavě Ossontirův hlas: „Máme vám pomoct?“

Odpovídám: „Utíkejte! Boj nemá smysl, utíkejte!“

Sám utíkám. Vyhnu se nepříteli širokým obloukem a zkusím najít své přátele…

Návrat hevrenů

28. racen 1731 AL

Máme za sebou první velkou a několik malých porážek. Z těch, kteří do války vyrazili, teď žijí sotva dvě třetiny, a nadšení mnohých z nás opadlo. I já začínám pochybovat o smysluplnosti této výpravy – proti nám často stojí tisíce skřetů a to, co dělal ten zahalený čaroděj, Ossontir před touto bitvou pokládal za nemožné. Alespoň jsme varovali elfy i lidi, ale stačí varování? Vždyť víc než varování našim a drobné štípání nepřátelům nezvládneme.

Když jsem před svými spolubojovníky vyslovil své pochybnosti, Ossontir podotkl, že jej má malomyslnost mrzí, protože mí ptačí pomocníci jsou při průzkumech nenahraditelní. A to mě utvrdilo v mém rozhodnutí vrátit se do Isengaru – copak my hevreni, ale finiisové mohou být tím rozhodujícím úderem, který rozhodne boj mezi Elvenem a Mornaarem. Finiisové nemohou dělat nic než prozkoumávat a varovat, ale díky orlí podobě se jim v tom nikdo nevyrovná. A taktická výhoda ze znalosti nepřátelských pozic znamená víc než sto jezdců. Zejména tady, kde sto jezdců je pro nepřátele jen dotěrnou mouchou, která sotva stojí za zamáčknutí.

Znám se s několika Finiisy víc než dobře, takže kdo jiný než já by je mohl přesvědčit? Na tyto argumenty už mí druhové slyší, a propouštějí mě i třicet hevrenů, kteří dají přednost známé Malé Pustě před chladem a nebezpečím Planiny zkřížených šípů.

Rilen

15. nerten 1731 AL

Konečně jsme dorazili do Rilenu. Během války jsme si kořistí vydělali slušnou sumu, snad bude stačit na přepravu nás i našich koní do Isengaru. Proto dnes vyhledám městské rejdaře a požádám je o převezení blíž k naší vlasti.

Ne, máme smůlu. Ani ten nejlevnější lodní kapitán nebyl ochoten nás za naše peníze přeplavit do Isengaru. Proto se radíme, jak pokračovat – na cestu si vyděláme jedině tak, že prodáme několik koní. Vzhledem k tomu, jak místní lidé nakládají s těmito ušlechtilými zvířaty, však byl tento návrh zamítnut. Zbývá jediná alternativa – projet tzv. dračí stezkou mezi Mělkým mořem a Vysokými štíty. Cesta sama by neměla být příliš náročná; cestu však přerušuje dravá řeka Blomur a v jejím okolí prý sídlí drak; neuplyne rok, aby se nějaký odvážlivec nepokusil jej odtamtud vystrnadit, ale podobné pokusy zatím byly neúspěšné.

Debata se nanovo rozhořela; málokdo je ochoten se rozloučit se svým koněm, ale ještě méně je odvážlivců ochotných riskovat boj s drakem. Proto je rozhodnuto – najdeme kupce, který se bude o naše koně starat, nejlépe nějakého šlechtice, a prodáme mu některé z našich koní.

Měli jsme štěstí, podařilo se nám sjednat obchod s velitelem městské posádky. Vypadá na poctivého muže, který si koní dokáže vážit, proto jsme mu rádi prodali tři z našich ořů. Máme teď dost peněz – galeonou vyplouvající za týden se dostaneme do Yzmaru, odkud snadno dojedeme domů.

Rozloučení v Yzmaru

3. tolten 1731 AL

Počasí nebylo moc příznivé, a tak plavba nebyla pohodlná – kvůli bouři jsme museli na dva dny přistát na Joltosu a několik koní cestu nepřežilo (a z nás mnohé postihla mořská nemoc). Nakonec jsme se však dostali do Yzmaru. Bez peněz, oslabeni mořskou nemocí, ale schopni pokračovat v cestě domů. Cestu známe a barbaři nás přes Velkou Pustu nechají projet. Není třeba, abych cestoval se svými soukmenovci, a tak vyrážím na svou vlastní cestu. Pojedu do Estanských hor za národem Finiisů.

2 komentáře u „Z deníku sokolníka Alkariho II (shrnutí)“

  1. Napísal som komentár k úvodu,t.j.I.dielu. A táto kronika je skvelá: je tam aj „atmosféra“ doby, popis cesty na sever, reálie, možnosti dopravy naspäť…akčný dej bojov (súčasne popis bojového priestoru, taktiky vlastných i nepriateľových jednotiek).
    Mám takúto myšlienku, resp. návrh: Kroniky sú zasadené do určitého časového obdobia. Čo som čítal v poviedkach, v mnohých chýba takéto časové zaradenie, píše sa akosi časovo neutrálne, čitateľ nevie, kedy sa to stalo. Prečo to hovorím?
    Navrhujem do budúcnosti, že pre Erinel by bolo vhodné – okrem modulov a tejto rozčlenenej tvorby, vytvoriť jeden, alebo viac eposov, zasadených do určitých významných časových období (vekov). Už napísané a ďalšie nové príspevky,(aj reformované moduly) by sa mohli použiť ako podklady k eposu.

  2. Dobrý nápad.

    V současnosti mám rozepsaný „epos“ (delší sérii povídek) zvaný Píseň Bílého Havrana – ten je podobně jako Alkariho příběh zasazen do Věku Temna (Alkari tam dokonce bude vystupovat), kam se hodí svou ponurou atmosférou.
    Kdysi jsem napsal 1 a 3/4 povídky z cyklu Drakastův pád z doby Starých říší, obávám se však, že už nenajdu energii a hlavně dobré nápady k jeho dokončení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>