Upír

Jaké to je stát se upírem?

Už tak dlouho tam stojí bez hnutí. Proč to udělal? Proč? Seděl jsem na té židli už celou noc a on se ani nepohnul. Byla taková zima, ale přesto jsem se potil. Kapičky potu mi pomalu stékaly po kůži a já jsem se celý klepal zimou. A on tam jen tak stál!

„Co ode mne chceš?!“ spíš než křik místností prolétl vzlyk v marné snaze udržet si alespoň trochu úcty. Konečně se pohnul. Trhnul tělem, neslyšným krokem se přiblížil a přiklonil ke mne. Jak děsivé to bylo! Hleděl na mne z temnoty pod kápí. Mráz se mi zaryl až do morku kostí a nedovolil mi se pohnout.

„Co chci?“ jeho hlas zněl jakoby z dáli, skřípavý a plný starostí, „Na toto není těžké odpovědět. Chci klid. Chci utéct z tohoto těla. Chci se zbavit tohoto příšerného prokletí. Tak moc to chci. To mi ty ale nemůžeš nabídnout, od tebe si vezmu něco jiného, tvou krev.“

Poprvé a naposledy odkryl svou tvář, bílou jako stěna, se zapadlýma zakalenýma očima. V ústech se mu zlověstně zaleskly bílé špičáky. Byl to upír.

Zakousl se do krku a pomalu vysával z mých žil život. Neměl jsem sílu křičet. Tak moc jsem chtěl žít, strach ze smrti pohltil celou mou mysl. Urputně jsem se soustředil na život, který mi ještě zbýval. Myšlenka naděje nabývala na síle.

„Dobrá, nechám tě žít, jestli se to dá tak nazvat. Propůjčím ti nekonečný život i s jeho prokletím.“

Opouštěl jsem svět živých. Pomalu, ale jistě jsem upadl do bezvědomí a zemřel. Už jsem neměl strach, netoužil jsem po životě. Konečně jsem se smířil se svým osudem. Posmrtný klid ale trval sotva pár okamžiků. Do života mne vrátila kapka krve. Jediná kapka krve stačila k tomu, abych prožil agonii oživení. Jediná kapka naplnila mé tělo a odhalila mi jeho vzpomínky, jeho kruté, nelítostné vzpomínky, plné utrpení, beznaděje a neutěšitelné touhy po krvi. Jediná kapka ve mne probudila bestii. Vzal jsem na sebe břímě věčného bytí. Měl jsem si vybrat smrt.

A dnes tu stojím na stejném místě jako kdysi on, bez hnutí, svázán úzkostí. Vzpomínám na dobu, kdy jsem byl ještě člověkem. Vzpomínám na dobu, kdy jsem bral pocity a veškerý cit jako samozřejmost. Už nikdy neucítím vůni růží na matčině zahradě. Už nikdy se nebudu bát strašidelných historek pana Vávry. Už nikdy se nebudu klepat zimou jako v ten osudný den. Už nikdy. Po celou dobu, co jsem upírem, má duše vadne a já cítím, že dřív nebo později bestie ve mne vyhraje. Pohltí mou mysl a dovrší přeměnu v upíra. Stanu se pouhým zvířetem s lidskou schránkou, které se řídí jen svými pudy. Ta chvíle už se blíží. Cítím to. Každou noc s bestií zápasím a snažím se jí potlačit, ale je to čím dal těžší. Už téměř každou noc si tělo žádá čerstvou krev.

„Co ode mne chceš?!“ ozval se muž v temném rohu místnosti…

1 komentář u „Upír“

  1. To je smutný příběh.
    Spíš než strach to nevozuje smutek.
    Soucit. Nutí to k přemýšlení.
    A…..jelikož jsem tvor veskrze hloubavého acharakteru s mírnými ( mírně většími ) sklony k vymýšlení různých „fantasmagorií“ ( jak by řekla moje máma ), tak taky k vymyšlení modifikace. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>