Finiis

Říká se, že lykantropové jsou zlí. V některých případech to však nemusí být pravda.

Druh lykantropa. V lidské podobě vypadá jako štíhlý, drobně vyhlížející a obratný člověk, často aristokratického vzhledu (velké charisma). Tvář má charakteristické ostré rysy (orlí profil). Vlasy bývají černé nebo tmavě hnědé. Ve zvířecí podobě má podobu velkého tmavohnědého dravého ptáka trochu podobného jestřábovi. V obou podobách má žluté oči.

Potrpí si na oblečení jasných, ale nikterak křiklavých barev. Velice častým motivem na látkách, ale i na sochách, plastikách a špercích, jsou draví ptáci. Šperky nebývají z drahých kovů – většinou se jedná o kůži, dřevo a korálky, doplněné mědí nebo bronzem. Oblíbeným uměním je tanec – převážně v divém rytmu (doprovod bubnů a píšťal) připomínajícím spíše některé projevy ptačího chování. Navíc tanečníci často nosí zvlášť pro tyto příležitosti vyrobené šperky a nebo masky. I různá sportovní klání (včetně měření dovedností v zacházení se zbraněmi) se těší zájmu. Uctívají supy, kondory a ty z orlů, které nemohou ovládat, a také bohy větrů a duchy hor. Malé svatyně mají ve svých osadách, velké pak na vrcholech hor nebo jiných vhodných místech.

Povahově jsou velice svobodymilovní a nemálo hrdí: jednání s nimi není nejsnazší, své normy, zásady a pravidla dodržují a vyžadují totéž od hostů. Chápou lež, ale lháře rádi nemají, stejně jako křivopřísežníky. Pokud bude mít finiis pocit, že se ho někdo snaží využívat nebo dokonce ovládat (kouzla, psychické schopnosti…), odpoví násilím. Upřímně nenávidí skřety a další násilnické tvory, a pro temné bohy a jejich oddané služebníky mají jen ocel. Nekromant nebo obdobná bytost je také jedním z těch několika důvodů, kdy jsou ochotní podporovat své sousedy. Muži i ženy mají své úlohy a svou prestiž, jinak panuje rovnost pohlaví (i žena může být stařešinou komunity nebo medicinmanem). Uvnitř sídlišť panuje silná soudržnost (mimo jiné vyjádřená i tím, že se všichni považují za příbuzné: dospělí jsou pro sebe bratranci/ sestřenice, pro děti strýcové/ tety a naopak děti pro dospělé neteř/ synovec). Ta se projevuje i mezi jednotlivými sídly (proti útočníkům se spojí všichni).

Komunity finiisů obývají věže, pevnosti a opevněné vesnice postavené na dobře hájitelných místech v nepřístupných a neobydlených horských oblastech. Osamělí jedinci se buď dostali do sporu se svou osadou, nebo se může jednat o dobrodruhy, vyslané do světa za konkrétním účelem radou stařešinů či jednající na svou pěst. Obživu zajišťuje především lov, ze zemědělství se věnují (neochotně) zahradničení a pastevectví. Řemesla slouží jen vlastním potřebám: vyjma stavebního kamene a dřeva nic netěží, obchod probíhá formou směny pouze uvnitř rasy. Látky a šperky si dovedou vyrobit sami, většinu zbraní také. Ostatní získávají při šarvátkách s okolními národy, nebo – velmi vzácně – obchodem (pověřený dobrodruh nakoupí a doveze – většinou se jedná o léky nebo kouzelné předměty).

Vztahy s okolními obyvateli jsou na bodu mrazu: o finiisech kolují mezi obyvateli hor strašlivé pověsti a jakékoliv setkání končí buď útěkem nebo bojem na život a na smrt. Nutno dodat, že na pověstech a legendách není ani špetka pravdy („…lidé et cetera jsou opravdu nechutní a nestravitelní, navíc existuje spousta lepších a méně náročných zábav než je drastické mučení – i když, občasný únos milé/ milého také není k zahození… ale to se stává tak jednou za pět století…“). K cizincům jsou proto krajně nedůvěřiví (mají spoustu důvodů) a návštěvníky zásadně vítají se zbraněmi v rukou – jakýkoliv špatný pohyb může vyvolat déšť šípů a kamenů, a do vesnice se lze dostat až po vyvraždění všech obránců. Je-li ale nedůvěra prolomena (a to hned tak nebude), návštěvníci rychle zjišťují 100% míru lží a pomluv v dosavadních znalostech. Ti, co mohou hodnotit (a jsou ochotni mluvit), tvrdí, že chování finiisů k hostům se může směle měřit s proslulou pohostinností trpasličích rodů.

Ze zbraní má rád střelné a vrhací – používá výhradně krátký luk a prak (ostatní jsou buď nepraktické nebo je neumí vyrobit), na blízko bojuje buď vrhacími (sekera, oštěp, dýka), nebo lehkými (tesák či dýku nosí úplně všichni). Občas se objeví i nějaká větší zbraň (většinou šavle nebo meč). Zbroj používá pouze lehkou – nejtěžší nosí koženou, a to výhradně počítá-li s bojem v lidské podobě (a ještě ji nemají všichni). Ve zvířecí podobě útočí pařáty a zobákem, křídla používá až jako poslední možnost (s poraněným křídlem se špatně utíká). Své ptačí druhy za sebe bojovat nenechává, na to si jich příliš cení (ale do boje ze své vlastní vůle samozřejmě zasáhnout mohou).

Poněkud zvláštní kapitolou je samotná lykantropie. Při posednutí démonem se v případě finiise cosi zvrtne a místo aby démon vládl duši, dochází k symbióze, ve které navíc démon hraje zřetelně druhé housle. Následkem je – krom jiného – minimální nakažlivost. Dostat od finiise lykantropii je opravdové umění (nebo toho dotyčného tam nahoře někdo OPRAVDU nemá rád) – zranění (kousnutí) samo o sobě nestačí v jakémkoli množství. Ani běžné rozmnožování není bez problémů: ženy finiisů (nebo muži?) rozhodně plodností neoplývají. Proto je narození každého dítěte velkou událostí, slavenou vesnicemi v okolí mnoha a mnoha mil. V těchto otázkách nepomáhají ani kouzla, alchymie, boží moc nebo lékařství: finiisové z důvodů zvýšení porodnosti (průměrně 1 dítě/ 100 let) využívají většinu z uvedených možností (bez většího úspěchu).

5 komentářů u „Finiis“

  1. Kvůli finiisům a jim podobným stojí za to uvažovat o přejmenování celé kategorie. Co třeba „tvorové“?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>