O založení města Lyargh

Toto je druhá legenda o založení známého zlodějského města Romenoru, města Lyargh. Je pravdivá ta první (Příběh o králi zlodějů) nebo snad toto? Jak už to tak u legend bývá, na každé bude kus pravdy …

Vévoda seděl u stolu ve své pracovně. Oknem dovnitř, mezi těžkými závěsy, pronikal úzký paprsek slunečního světla, odrážel se od lesklého kovového proužku na stole a vytvářel na protější zdi pěknou hru barev. Vévoda ale nic neviděl. Jeho oči bezmyšlenkovitě hleděly někam do neznáma a ruce si pohrávaly s brkem na psaní.

Vévoda z Lahti. On, který vynesl tolik rozsudků smrti svých poddaných, kteří se jakkoli, třeba jen maličko, provinili proti „jeho“ vévodství, i když spadal pod království Menkor. On, který si vždycky se vším věděl rady, teď nevěděl, co má dělat s pěticí zavšivených zlodějů čekajících na jeho rozsudek dole v žaláři. Přemítal o různých způsobech jejich potrestání. Popravit je znamenalo mít na krku celý zlodějský cech, tedy „pouze“ jeden z nich. Nechat je zavřené ve vězení byla hloupost, protože by se stejně dostali za chvíli ven, ale …

A co je teleportovat!? Nikdo se nic nedozví. Vstal a zazvonil na zvonek. Okamžitě přiběhl sluha.

„Volal jste, pane?“

„Ano, ihned dojdi pro Agnofa!“

„Ano, pane,“ sluha se uklonil a odeběhl.

Ale vévodu ihned zaplavily další pochybnosti. Co když to nepůjde? Co když čaroděj nebude umět teleportaci někam dost daleko? Začal uvažovat o reálnějších věcech. Popravit je by znamenalo zesílit armádu ve městě.

Ozvalo se zaklepání. „Vstupte!“

Vstoupil černě oděný čaroděj. Vévoda se rychle zeptal, aby se co nejdříve dozvěděl pravdu. „Agnofe, dokážeš teleportovat skupinu pěti lidí?“

„Jde o to, kam … .“

„No, někam do pustiny. Co třeba na severní ledovec?“

Čaroděj zbledl. „Nemohlo by to být někam blíž? Pět lidí už je docela dost. Ale na jihu je poušť. Tam by to šlo.“

„Ano, klidně. Hlavně, že budou pryč.“

„A kdy, pane?“

„Dnes v noci v jejich cele.“

Agnof s viditelným ulehčením odešel. Vévoda si také oddechl. Věc byla vyřešena. Zločinci budou teleportováni někam do pouště a nikdo se nic nedozví. Pohlédl na mapu na zdi. O té poušti se nevědělo skoro nic, pouze jí někdo dal přiléhavé jméno – Nekonečné písky. Na mapě bylo pouze bílé místo. Ještě nikdo tudy neprošel tak, aby o tom mohl vyprávět.

V cele sedělo u zdi pět mužů. Byli otrhaní a potlučení. Vévodovy stáže s nimi nezacházeli zrovna v rukavičkách. Jeden muž vstal. Vztekle se rozhlédl kolem a vyrazil ze sebe: „Svině! Proč chytli nás? Proč ne ze sousedů? A kde jsou ti volové od nás? Dyť už tady měli bejt!“

„Sedni si, Colbe. Nech to bejt, třeba z toho ňák vyváznem,“ řekl jeden muž u zdi.

Venku se ozvaly kroky.

Colb procedil mezi zuby: „Jestli to je vévoda, kašlu na jeho stráže. Zakroutim mu těmahle rukama krkem!“

Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil černě oděný čaroděj – a sám! Vězni na něj s údivem pohlédli, ale nikdo nic neřekl.

Čaroděj pronesl nesrozumitelnou formuli. Vzduch, kde před okamžikem byli vězni, se lehce zavlnil. Agnof s úšklebkem řekl spíše sám pro sebe: „Na neshledanou!“ Otočil se a odkráčel pryč.

Na poušti nazývané Nekonečné písky vládla noc. Mrazivé poryvy větru honily jemný písek ve vzduchu. Po nebi plula mračna, kterými místy probleskoval měsíc v úplňku. Najednou vítr okolo ustal, vzduch se zamlžil a objevili se zde zloději z žaláře vévody z Lahti. Vypadali jako kdyby ještě kolem sebe měli kamenné zdi žaláře a ti, kteří se opírali v cele o stěnu, se zvrátili dozadu na písek.

Chvíli udiveně koukali nato, co se s nimi stalo, ale potom se jeden zvedl, rozhlédl se kolem a řekl s neskrývanou ironií: „Tak jsme šťastně vyvázli!“

„Zatracená magie!“ řekl druhý, který se také postavil.

Ostatní jenom seděli a tupě zírali do neznáma. Po chvíli se jeden zeptal: „A co budeme dělat, Gracene?“

„Musíme najít vodu,“ řekl Gracen pevně. „A to co nejrychleji. Jdeme“, houkl na ostatní.

Colb začal reptat, že to nemá cenu a jestli nebude lepší čekat tady na smrt, ale Gracen k němu rychle přiskočil, chytil ho za bradu, obrátil mu tvář ke své a zasyčel: „Až tady budeš umírat žízní, budu se ti z posledních sil smát do ksichtu! Teď musíme najít vodu.“

Nikdo nic neřekl a všichni se vydali za Gracenem, který si zastrčil za opasek dýku vytaženou z boty, kde byla zašitá, takže ji nikdo neobjevil.

Šli asi dvě hodiny, když se Bandar, další z pětice, zeptal: „Gracene, jdeš si tak jistě, jako kdyby si šel do hospody. Ty víš, kde je tady voda?“

„Musíš věřit, že tam, kam jdeme, je voda. Nic jiného nám nezbývá.“

„Ale, co když tam nedojdeme?“

„Nech to být. Jen věř.“

Šli další hodiny. Už se začalo rozednívat a po chvíli začalo slunce vystupovat na obzor. Když náhle zpoza jedné duny vylezl obří pavouk. Gracen sykl: „Všichni k zemi!“ a praštil sebou do písku. Ostatní ho uposlechli. Pavouk se jakoby protahoval a po chvíli se vydal k nim.

„Jde k nám,“ řekl samozvaný vedoucí skupiny. „Budeme muset bojovat. Házejte mu do očí písek, já se budu snažit zabít ho dýkou. A až řeknu teď, všichni vyskočíme a zaútočíme na něj.“

Když se ozvalo TEĎ, vyskočili všichni s plnýma rukama písku a hodili směrem na pavouka. Ten rychle skočil k Gracenovi, který stál první. Ten ale rychle uhnul a sekl po něm dýkou. Za ním stál Horbun, který už tak rychlé reflexy neměl, a pavouk ho bodnul předníma nohama. Chtěl vykřiknout, ale výkřik mu přerušila zelená tekutina, která mu vytryskla z úst a on se skácel s bublavým zachroptěním k zemi. Gracen využil této příležitosti a dostal se jedním skokem za pavouka a bodl ho do těla. Z pavouka se vyřinula žlutavá tekutina, jeho nohy ochably, naposledy sebou škubnul a bylo po něm. Bandar přiskočil k Horbunovi, koukl se na jeho bolestí zkroucenou a smrtí ochablou tvář, a řekl: „Už mu nic nepomůže.“

Všichni se pokřižovali, až na Gracena, který vojensky pozdravil dýkou. „Postavíme mu hrob,“ řekl potichu.

Všichni se pustili beze slova do hloubení jámy, kam položili mrtvého, poté ho zasypali a na navršenou hromadu písku vyryli počáteční písmeno jejich boha. Trochu si odpočinuli po boji a vyrazili dál.

Šli asi pět hodin v kuse, bez kousku řeči, protože Gracen je varoval před zrychleným vysycháním těla, pokud budou mluvit. Najednou zpozorovali před sebou skálu, která slibovala stinný úkryt před odpoledním žárem. Zvýšili tempo chůze, aby byli u ní co nejdříve a schovali se před sluncem, které nešetřilo nic, co se nacházelo na poušti a rozpalovalo písek, díky kterému byla chůze v roztrhaných botách velmi nepříjemná. Když došli do stínu, lehli si na zem a odpočívali. Někteří usnuli, ale Downan s Gracenem neusínali, protože usnout mohlo být smrtelné. Když si Downan trochu odpočinul, vylezl na skálu a rozhlížel se kolem. Jeho oči si musely zase přivyknout slunečnímu světlu, ale po na obzoru spatřil černou skvrnu. Informoval hned Gracena, který probudil ostatní a řekl jim: „Drownan viděl na obzoru černou skvrnu. Možná to bude oáza. Musíme tam dojít. Je to jediná naše možnost zachránit si životy.“

„A kterým směrem?“ zeptal se Colb.

Downan ukázal rukou někam za skálu. „Asi támhle,“ odpověděl.

A šli dál. Skvrna, která se ze skály zdála být docela blízko se nehodlala přibližovat. Na pokraji sil díky veliké žízni a neutuchajícímu vedru se ploužili dál a dál. Vítr, který se zvedl, ztěžoval jejich kroky písečnými mračny rozpáleného písku bijícího je do obličejů. Ale nevzdávali se. Šli se zarytým mlčením a výrazy odhodlanosti ve vyschlých tvářích. Nic jiného jim stejně nezbývalo.

Slunce se již sklánělo nad obzor jako velký rudý terč a vítr utichal. Noc slibovala hvězdnaté nebe a mrazivý vzduch ostře kontrastující s denním žárem. Když se konečně dalo zvednout oči a vnímat okolí bez toho, že by vám nalétal písek do obličeje, pohlédli všichni s nadějí kupředu, zda před nimi nebudou první palmy oázy. Ale oáza byla celkem vzdálená, i když o poznání blíž.

Bandar vykřikl: „Jé, hele, studna!“ Ale Gracen mu ihned sdělil smutnou pravdu: „Moc se neraduj. Studna, která se nachází takhle v poušti musí být zcela jistě vyschlá, jinak by oáza byla tady.“

„No jo. Máš pravdu. Musíme jít dál,“ řekl Bandar zklamaně.

„Už to vypadá jen na hodinu chůze,“ povzbudil všechny Drownan.

„Snad máš pravdu,“ odvětil Gracen.

Šli dál a dál sice více než hodinu, ale to, že se oáza přibližovala viditelnou rychlostí, je dohnalo k nasazení posledních sil natolik, aby ještě zvýšili tempo. Po půl hodině rychlé chůze konečně dorazili na vytoužené místo.

Bylo to údolí, kterým protékal potok pramenící z artézského pramenu na severu oázy. Oáza byla docela velká. Táhla se od západu na východ do nedohledna. Byla celá porostlá palmami a nádherně zelenou trávou. Skrze palmy pronikal skřek různých ptáků. Všichni se rozeběhli údolím dolů k potoku, lehli si na břeh a začali hltavě pít. Potom se roztáhli na břehu a odpočívali. Mezitím se sneslo šero a za ním hned noc. Vyšly hvězdy a měsíc po úplňku. Neměli, čím by rozdělali oheň, a tak určili pro jistotu hlídky a šli spát. Měli velký hlad, ale neodvážili se, po vzpomínkách na incident s obřím pavoukem, potulovat za noci po oáze, protože nevěděli, co mohou potkat. Ráno se probudili s uspokojivým zjištěním, že jsou celí a živí a vydali se na lov.

Lov byl snadný. Zvířata nezvyklá přítomnosti lidí a jim podobných bytostí před nimi tolik neutíkala a oni s klacky a Gracenovou dýkou ulovili nějakou kořist. Museli ji sníst syrovou, protože neměli oheň, hlad byl opravdu velký. Několik porcí nakrájeli a nechali je sušit na pozdější jídlo. Zbytek tohoto dne věnovali průzkumu oázy a hledání vhodného místa k postavení domu a kamenů na sekery, kterými by skáceli nějaké palmy na stavbu domu. Večer debatovali o různých věcech.

Další den ráno se pustili do výroby seker a jiného náčiní. Všude pomáhala Gracenova dýka. Používali ji na řezání větví, zářezy na zasazování kmenů apod. To jim zabralo celý den. Na noc postavili zase hlídky, dali sekery, rádoby lopaty a motyky zatáhnout na noc do vody a šli spát, samozřejmě všichni kromě hlídky. Ráno vstali, pojedli sušené maso a některé ovoce ze stromů a dali se do práce. Drownan se ukázal být zkušeným dřevorubcem a díky tomu měli za tři dny dřevo na celý dům. Po stavbě domu vyslali Drownana a Bandara do nejbližšího města pro oheň. Směr jejich cesty určili přibližně podle hvězd. To ale bylo osudovou chybou.

S nimi přišli další zloději utíkající před rukou zákona, kteří si zde postavili také domy. Později byl zabit Gracen, který byl jediným světlým bodem v tomto společenském bahně a začala zde vyrůstat nová základna banditů, lupičů, vrahů a jim podobných ohrožujících země okolo pouště Nekonečné písky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>