Příběh o králi zlodějů

Přináším vám další povídku z Romenoru, nejvýchodnější části Erinelu. Pojednává o založení města Lyargh, města zlodějů.

Pršelo. Vítr lomcoval rozbitými okenicemi ohořelých domů a roznášel kapičky deště do všech zákoutí. Po dlouhých ulicích se pohybovaly postavy v černých kápích. Odklízeči mrtvol, kteří vynášeli zemřelé za město a tam je spalovali na velkých ohništích, ze kterých stoupal mastný, páchnoucí dým. Místy se objevil nějaký zloděj, který si myslel, že okrádání mrtvol mu vynese pěkný peníz. Opravdu, dalo se s tím vydělat na bohaté živobytí, ale většinou tito odvážlivci končili stejně jako jejich oběti – umírali na mor.

Skovde bylo kdysi pěkné město, ale nyní vymřelé, zpola ohořelé požáry, které úmyslně zakládali odklízeči mrtvol, aby se mor zbytečně nešířil dále, se nepodobalo tomu, co bylo zachyceno na obrazech umělců, kteří se sem sjížděli na pravidelně pořádané festivaly umění. Nyní bylo všechno pryč. Lidé odcházeli, ale většina jich našla smrt hlady, protože je lidé z okolních vesnic nepouštěli k sobě z obav nákazy morem.

Na rohu jednoho menšího náměstíčka ve Skovde stál docela pěkný dům. Jeho fasáda sice nebyla nejnovější, ale ještě nebyla zasažena požárem. Uvnitř, v přízemí, byly otevřeny dveře do menšího bytu a tam ležela na posteli nějaká žena. Uprostřed místnosti stál chlapec, kterému bylo asi šestnáct let a u dveří o trochu mladší dívka.

Dívka se zeptala: „Už taky?“ A chlapec mlčky přikývl. Chvíli tak stáli a dívali se, svíjela se v hrozných křečích a poté ochabla. Otevřela kalné oči a pravila k stojícím: „Sbohem, děti moje,“ a naposledy vydechla. Dívka ze sebe vyrazila vzlyk a chtěla naposledy obejmout svou matku, ale chlapec ji zadržel se slovy: „Ty bys chtěla dopadnout jako ona? Pojď, odejdeme, dokud je čas.“ A odešli z tohoto domu, jednou provždy.

Lidé přicházejí a odcházejí … .

Chlapec, jménem Lyargh, a jeho o dva roky mladší sestra Naare procházeli rychle ulicemi. Na zemi se povalovaly mrtvoly, které ještě odklízeči nestačili vynést za město a spálit. Z domova neměli nic, protože nechtěli vynášet věci možná nakažené morem ven z města. Ten den ušli asi dvacet mil. Chtěli být co nejdál od toho prokletého města. Když se setmělo, lehli si na zem, zabalili se do svých potrhaných plášťů a za chvíli usnuli.

Lyargh měl sen. Zdálo se mu, že jde černým hájem vysokých stromů až na louku s popelavě šedou trávou. Tam uviděl postavu člověka a poznal sám sebe. Jeho obraz mu pokynul, aby šel s ním. Procházeli údolím mezi černými skalami a ze všech stran k nim doléhalo volání o pomoc. Občas se před ním objevili lidé, které znal ze svého života. A on kráčel po boku svého obrazu a odkopával je z cesty a oni se zoufalým vytím uskakovali jeho krokům. Poznával v nich své kamarády, sousedy a nakonec spatřil svoji matku. Klečela před ním a prosila ho o pomoc, ale on, jakoby proti své vůli, ji odkopl a ona se s povzdechnutím, které slyšel jako její poslední ve Skovde, skácela k okraji cesty. Najednou k němu přiběhla Naare a bránila mu v další cestě, ale najednou se ozval hlas, který se mu zdál mluvit přímo v jeho hlavě a říkal: „Zab ji!“ Někdo mu vtiskl do ruky dýku, on se rozpřáhl a vrazil ji své sestře do hrudi. Ona vykřikla a zhroutila se na zem. A hlas v jeho hlavě zašeptal jemu kupodivu známou větu, kterou už někde slyšel: „Lidé přicházejí a odcházejí … .“

A potom, celý roztřesený a zpocený se probudil.

Vedle něho ležela spící Naare, lesem se šířilo svítání a občas zapípal probouzející se pták ve větvích vysokých stromů. Lyargh se snažil zapomenout na hrůzný sen, ale nedařilo se mu to. Sen byl tak živý.

Konečně se probudila i jeho sestra. Vstali a bez jídla se vydali na další cestu. Nějaké peníze s sebou měli, takže se rozhodli, že si nakoupí v nejbližší vesnici.

Došli k jedné malé vesničce za kopcem, který byl jako mezník mezi rovnou Lopanskou jezerní pánví a Gotharskými horami. Z dálky viděli zatarasenou cestu před prvními domy a od nahromaděných kmenů velkých stromů k nim vyjel někdo na koni. Jezdec se zastavil asi deset sáhů před nimi a zavolal na ně: „Stát! Nechoďte dále!“

Lyargh se nadechl a zavolal na něho nazpátek: „Proč? Co po nás chcete?“

„Jen pár otázek. Odkud přicházíte?“

„Z Harningu,“ zalhal Lyargh, protože mu došlo, že kdyby zmínil Skovde, nepustili by je do vesnice.

„A náhodou ze Skovde nejedete?“

„Ne, ale jestli tady budeme ještě dlouho mluvit, asi dřív umřeme hlady.“

„No dobrá, pojďte tedy. Vypadáte dost uboze.“

Vydali se za koněm, který jel krokem. U provizorních hradeb stáli sedláci a nedůvěřivě po nich koukali.

Došli k domu, který vypadal, že každou chvilku spadne. Střecha byla udělaná ze starých poloshnilých došků. Vešli dovnitř dveřmi visícími na jednom viklajícím se pantu s upadlou rezavou klikou. Jejich průvodce je vedl malou chodbou, kterou profukoval průvan, z cesty jim uskakovaly krysy. Otevřel dveře a na konci vstoupil do prosvětlené místnosti s velkým krbem v rohu a vykládaným stolem uprostřed. V údivu zůstali stát na prahu. Domek, který vypadal, že by nepřežil silnější vítr, vypadal vevnitř jako zámek.

„No jen pojďte dál,“ vyzval je průvodce, který zaznamenal jejich údiv.

S krátkým zaváháním vstoupili dovnitř a Lyargh se zeptal: „Vy asi nejste obyčejný člověk, že ne?“

Muž se suše zasmál „Ne, to opravdu nejsem,“ pronesl temně. Najednou se jeho venkovský šat změnil v černou róbu s kapucí.

„Vypadáte, jako kdybyste neměli zrovna co na práci – a určitě potřebujete peníze. Já vím, že jdete ze Skovde, ale nic vám nehrozí. Ani těm hlupákům okolo,“ dodal.

„Měl bych pro vás úkol.“

Zkoumavě se na ně zahleděl. Lyarghovi se zdálo, jakoby jeho oči červeně zasvitly. Zeptal se: „A co by to jako mělo být?“

„Zatím nás čeká cesta na jih. Nic jiného. Berete?“

Lyargh pohlédl na sestru. Ta nevypadala, že by chtěla něco říct a tak odpověděl: „Ano!“ Vidina peněz ho silně lákala, i když nevěděl, kolik jich bude.

„Nyní se trochu najezte a zítra ráno odejdeme. Přijdu až ráno.“ Pohlédl na stůl a na něm se objevilo plno jídla a pití. Potom zmizel. Lyargh si sedl za stůl a začal jíst. Naare se na něj dívala. Když se otočil a spatřil ji, jak stojí na místě stejném od té doby, co vešli do této místnosti, řekl: „Pojď se taky najíst. Chutná to dobře. Nic s tím není. Přece bys nechtěla umřít hlady, ještě k tomu u stolu s jídlem.“ Skoro radši ano, pomyslela si Naare. Ten muž v černém plášti a s červenýma očima se jí moc nezamlouval. Zdálo se jí, jakoby z něj vycházela nějaká energie vzbuzující hrůzu a která svírala srdce ledovou rukou strachu. Ale její bratr vypadal jako ovlivněn nějakým kouzlem. Hlad byl ale silnější než všechny představy a strach, a tak se posadila ke stolu a začala jíst.

Když se oba najedli, prohlásil Lyargh, že si zajde do hospody. Naare zůstala sedět na židli u krbu, který vydával teplo, ale nic v něm nehořelo. Seděla a přemýšlela až usnula.

Dívala se ze skály dolů a dole někdo šel po vyšlapané lesní cestě. Chtěla se na něj podívat, ale byla moc vysoko, aby postavu rozeznala. Najednou začala klesat dolů podél skály. Pád byl rychlejší a rychlejší, ale když se začala přibližovat k zemi, let se zbrzdil a ona v postavě poznala sama sebe. Zůstala viset asi dva sáhy nad zemí, jako kdyby neměla hmotné tělo. Její obraz kráčel dál po pěšině. Najednou se zpoza stromu vynořil její bratr s tím černě oděným člověkem. Ten se na ní podíval svýma červenýma očima a dutým hlasem řekl: „Pojď a přidej se k nám.“ Ale Naare se otočila a utíkala pryč. Oni se rozeběhli za ní. Rozeběhla se ještě rychleji, ale cítila za sebou ledovou ruku, která se jí snažila chytit. V tom zakopla a spadla na zem. A najednou se probudila.

Krb vydával příjemné teplo. Jak dlouho spala? Okny bylo vidět tmu venku. Na podlaze ležel spící Lyargh. Vstala ze židle, protáhla se a lehla si na plášť vedle krbu. Usnula za chvíli.

Ráno, když se probudili, byla na stole připravená snídaně. Jen se trochu najedli, objevil se jejich hostitel.

„Připraveni?“ otázal se.

„Můžeme vyrazit,“ přisvědčil Lyargh.

„Obleky vám dám až budeme za vesnicí,“ řekl a proměnil svůj plášť na prostý vesnický oblek. Přejel očima po nich a při jeho pohledu se Naare zachvěla. Vykročil ze dveří a jeho společníci za ním. Vyšli ven z chalupy. On se na tu barabiznu dlouze zadíval pronikavým pohledem a vysvětlil jim suše: „Už je to zase jen stará barabizna – i uvnitř.“

„Za vesnicí dostanete také koně. Takhle bychom se moc daleko nedostali. A máme moc práce,“ dodal a oči mu zasvítily. Vyšli z vesnice a jen, co ji ztratili z dohledu, zastavili a průvodce řekl: „Dobrá, je čas na menší představení. Já jsem Gyrsoth, vaše jména znám. Tady jsou koně a cestovní oblečení. A nějaké lepší boty.“

A vyrazili o mnoho rychleji dál. Dostali se přes Lopanská jezera na východ a poté se stočili na jih až dojeli k poušti, o které jim průvodce sdělil, že se jmenuje Nekonečné písky. Tu noc, když všichni usnuli, vzbudil Gyrsoth Lyargha.

„Potřebuji si s tebou promluvit. Pojď kousek vedle.“ Lyargh vstal a odešel s mužem asi padesát sáhů od tábořiště. „Pozoruji tvoji sestru už od začátku a zjistil jsem, že by nám mohla překážet v nějakých úkolech. Zároveň si tě vyzkouším, jestli se hodíš. Dokázal bys ji zabít? Hned teď,“ upřesnil. Lyargh, už pod vlivem Gyrsotha a jeho zlých úmyslů, okamžitě přikývl. Odešel a zanechal černého muže o samotě. Za chvíli se vrátil. Otřel si dýku do nohavice a zastrčil ji do pouzdra. V hlavě mu zazněla známá věta: „Lidé přicházejí a odcházejí … .“

„Vykonáno,“ řekl suše.

„Dobře. Spát už nepůjdeme. Musíme se dostat co nejdříve do města.“ Za chvíli vyjeli k městu, které v té době nemělo název. Dojeli tam asi za pět dní jízdy. Jeli bez ustání, ale ani koně ani Lyargh nepociťoval únavu, ostatně se nad tím moc nezamýšlel. Jednoho dne ráno dojeli k městu. Bylo postavené pouze z kamene, který se vyskytoval v této poušti běžně, a z palmového dřeva z velké oázy vedle. Průvodce ho zastavil. „Nyní mě poslouchej. Půjdeme do hlavního domu toho člověka, který to tady řídí. Půjdeš k němu a zabiješ ho, ihned. Potom se prohlásíš za krále tohoto města, pojmenuj si ho jak chceš. Jasné? Jdeme.“

Bez problémů našli dům vůdce tohoto města. Gyrsoth čekal venku a Lyargh šel do domu. Za půl hodiny přišel a řekl: „Hotovo.“

Gyrsoth na to: „Tak to by bylo. Město je tvoje. Neboj se odporu ze strany obyvatel. Zařídil jsem to. Dobuduj toto město a sežeň sem dobré zloděje a zabijáky, budeme je potřebovat. A očekávej další pokyny.“

Černý muž zmizel a Lyargh se chopil vedení města. Svolal všechny občany a oznámil jim, že je tu novým králem. Nikdo nic nenamítal. Určil nějaké své zástupce a správce a odešel se zabydlet do domu.

Po menším seznámení se svým městem si ho pojmenoval po sobě, Lyargh, a vycvičil zde bandy zlodějů a zabijáků podle přání Gyrsotha. Nyní čeká na příkazy od svého „zaměstnavatele“, který je pouhým poslíčkem svého pána – černého draka čekajícího na to, až ovládne celý svět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>