Odborníkem na legendy

Článek pojednává o nejznámější erinelské šotčí legendě, která kdysi dávno zřejmě byla založena na pravdě. Též je zde nastíněna jedna známá postava Mindoru.

Víte, člověk mého postavení by se tím opravdu neměl chlubit, přináší mu to akorát potíže, nedůvěru zákazníků a tím pádem nižší zisky. A já se tím také na veřejnosti nijak zvlášť nechlubím, ale postupem doby jsem zjistil, že tohle je příliš malé město na to, aby tajemství zůstalo tajemstvím.

Jako mladík jsem procestoval mnohé kraje, navštívil plno pozoruhodných míst a stal se svědkem neuvěřitelných událostí. Už tehdy mě hrozně moc bavilo kreslit a lidé říkali, že mám talent. Není proto divu, že jsem si pečlivě zakresloval vše, co jsem viděl, kudy jsem cestoval a co jsem poznal. Nejvíce mě však bavilo kreslit mapy a tehdy jsem se vyučil kartografickému řemeslu.

Nicméně léta neúprosně přibývala i mě a postupem doby ve mně začala převažovat touha usadit se a vést opět spořádaný život. Rozhodl jsem se, že se vrátím domů a myslel si, že tohle je moje poslední výprava. A opravdu by poslední byla, kdybych nepotkal toho zpropadeného šotka. Fukéš se myslím jmenoval a zavinil to, že moje cesta domů se protáhla na několik let. Do té doby jsem potkal samozřejmě mnoho šotků a jako většina lidí jsem přijal názor, že jsou to jen zloději a potížisti. A Fukéš byl přesně takový. Snad to byl ale osud nebo zásah bohů, že jsme se spřátelili a začali cestovat společně. Já chtěl jít domů, odložit poutnickou hůl do kouta a užívat si pohodlí domova, ale Fukéš mě přesvědčil, že zná mnoho zajímavých míst, kde ještě nebyl a že by byla škoda, kdybych o ně přišel. Musel jsem uznat, že má pravdu a když o tom teď tak přemýšlím, už tehdy jsem musel přijmout alespoň část šotčí mentality za svou, jinak bych byl putoval domů a nestrávil několik dalších let poznáváním neznámých krajů.

Ano, je tomu už drahno let o, co jsem si oblíbil šotky a od té doby s tím mám jen samé potíže. Nyní vám ale nechci vyprávět o problémech, které mě díky šotkům potkali, protože na to by mi tento list pergamenu nestačil, chci vám vyprávět jen jednu krátkou příhodu, které můj život ovlivnila tak dalece, že jsem si šotky oblíbil.

S Fukéšem jsme procestovali mnoho krásných krajů a poznali dosud nepoznané, vzpomínám na ta léta vesměs v dobrém. Jedna z našich cest však skončila, nikoli vědomě, ale zcela náhodně, neboť jsme se opět ztratili a vůbec jsem netušili, kde se nacházíme, v šotčí vesnici. Ano přátelé, nešálí vás zrak, čtete dobře, opravdu jsem se ocitl u šotků. Přestože jich tu žilo podle mého mínění jen kolem stovky, ve vesnici byl neuvěřitelný zmatek. Šotkové kolem nás neustále pobíhali a jen co nás pozdravili, zas někam odběhli. Strávili jsme u nich několik týdnů, neboť jak Fukéš později zjistil, byla to jeho rodná vesnice, kterou před několika lety opustil a vydal na šotčí toulky po světě. Za těch několik dní, co jsem zde žil, jsem vyslechl tolik nejrůznějších příběhů, že mi z toho šla až hlava kolem. Většinu z nich jsem už samozřejmě zapomněl, ale jeden mi utkvěl v paměti natolik, že mě dosud provází mým životem.

Údajně se jedná o nejstarší a nejpravdivější šotčí legendu a vyprávěl mi jí Fukéšův pradědeček z matčiny otcovy strany dva dny předtím, než, cituji, odešel za posledním dobrodružstvím. Jak jsem později zjistil, je to zároveň jediná šotčí legenda, kterou šotkové mají.

Legenda vypráví o šotčí soutěži, kterou zatím nikdo nikdy nevyhrál, nebo o tom alespoň nedal vědět. Kdysi dávno prý žili všichni šotkové na jednom jediném místě kdesi v horách, z kterého nešlo odejít. Šotkové tvrdí, že tehdy měli vlastní bohy, s kterými si povídali a kteří pro ně připravovali v tomto městě různá dobrodružství. Tento stav prý netrval dlouho (dle mého názoru nanejvýš několik minut), neboť se zde začali nudit. A tak společně se svými bohy vymysleli soutěž. Tato soutěž spočívala v tom, že každý šotek se v den své plnoletosti stal soutěžícím a byl přemístěn na zcela náhodné místo kamsi do světa. Úkolem soutěžících bylo najít co nejrychleji cestu zpět. Zatím se to prý žádnému šotkovi nepodařilo, a tak se stále soutěží a soutěží a každý šotek se může stát prvním vítězem.

To je prý důvod, proč se šotkové toulají světem. Mnozí z nich tak již činí podvědomě, ale tato legenda je v nich hluboce zakořeněna. Jelikož jsem už tehdy měl v torně pěknou řádku map, začali se o mě všichni šotkové zajímat a mapy si obkreslovat. S Fukéšem jsme našli ještě několik takovýchto šotčích usedlostí a šotkové mě začali považovat za velkého znalce šotčích legend. Po několika dalších letech jsme se konečně vrátil domů, ale Fukéš se stále toulá světem a jsme si jist, že vykládá, že zná toho, co zná všechny šotčí legendy a určitě má mapy, na kterých je zakresleno, kde se bájné šotčí město nachází a všechny šotky, které potká, posílá za mnou.

Stal jsem se mezi šotky známou a oblíbenou osobou, odborníkem v oblasti znalosti šotčích legend a hledání onoho města. Není dne, aby se v mém krámku neobjevil šotek a nevyptával se, kdeže prý to město je a zda tu soutěž už někdo před ním náhodou nevyhrál.
Milík Kartograf, přítel šotků

1 komentář u „Odborníkem na legendy“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>