Řečníci

Hlášení poručíka městské stráže v Awě Darwina o výslechu zloděje Zory pro kapitána městské stráže Honora, aneb jak vznikli Řečníci. V článku dále najdete informaci o zemské knihovně v Awě, hlavním městě Aledonie, mocné říše Númenaru.

Jak víte kapitáne, zlodějský cech Rudých rukavic se specializoval již před lety na vykrádání městských domů a paláců, ale co jsme se dozvěděli teprve nedávno bylo, že závěrečnou zkouškou nově vycvičeného člena cechu je dostat se do zemské knihovny ve vnitřním městě. Jistě víte, co je to za pevnost a situace s příchodem Řečníků se jim jistě ještě zkomplikovala, přesto od ní neustoupili – to jsou ty hloupé tradice. Z knihovny však nemají nic odnést, jejich úkolem je popadnout jednu z knih a přečíst v ní libovolnou stranu, tu si zapamatovat a pak přednést před siccem. Poznámka: na tom je možno vysvětlit každoroční úniky informací z důležitých listin, aniž by se ztratily z městského archivu. Ale zpět k výslechu Zory. Včera v noci ho před vstupem do zemské knihovny předali jedné z našich hlídek Řečníci, jistě z něj dostali vše a pak mu vymazali vzpomínky, protože nám tvrdil, že si naposledy vzpomíná, jak nahodil kotvičku na jednu z obvodových arkád. Přesto Vám mohu podat jakousi dílčí zprávu o tom, co uvnitř viděl. Musel být z toho úkolu vyděšený k smrti, každý ví, co se traduje o Řečnických praktikách, protože i přes pokus řečníků vymazat mu vzpomínky, jsme ho v noci našli na kavalci v žaláři, jak sebou hází jako šílený, ale pak se náhle uklidnil a začal přednášet úryvek snad právě z knihy, kterou tam četl. Bohužel si nepamatuji vše zcela přesně, vždyť víte, jak mají složitý styl, ale ten zlodějský prcek mluvil, jako by to právě teď předčítal. Řekl asi toto …
… ač jsem navštívil svého přítele Woodlarka, nebyl schopen my pomoci, má paměť je stále ztracena v nejhustší mlze, ještě že je tu alespoň Ysyk-köl …
Toto byl úryvek z dopisu mého mistra kouzel Zamory a začátek mého pojednaní o vzniku našeho vznešeného poslání stát se a být nejskvělejšími z bytostí tohoto světa, tedy Řečníky. Mé jméno je Ysyk-köl a býval jsem učedníkem mága Zamory, když se mu přihodila ona nehoda, pro nás tolik důležitá.

V ten den dosáhl věku jedenačtyřiceti let, přesto měl již vlasy prošedivělé, ale lesklé jako ze stříbra a snad proto si ho mnohá žena, i daleko mladší, se zájmem prohlížela. Když jsme procházeli městem, jeho charismatická tvář mu otevírala nevídané množství možností (i dveří ložnic dam). Ale pak přišel onen okamžik, kdy se pokoušel ovládnout právě jím vyvolaný vzdušný element, jako tolikrát předtím zahájili ti dva mentální souboj, ale někde se stala chyba. Asi po dvou směnách se z místnosti ozvala rána, zvuková vlna vyrazila sklo z okenic jeho studovny. Dodnes nevím, co se přesně stalo. Když jsem vběhl do studovny, našel jsem mistra ležet na zemi, ale jinak byla místnost prázdná. Pokusil jsem se ho přivést k vědomí. Ze stolu jsem vzal džbánek s vodou a namočil kousek plátna, který jsem mu přiložil na čelo a mistr se probudil. Samozřejmě jsem vyzvídal, co se stalo, avšak mistr Zamora si nic nepamatoval. Od té chvíle uběhlo několik dní a mistr stále nejevil ani nejmenší známky návratu svých vzpomínek na doby minulé. Rozhodl se navštívit svého přítele, lékaře Woodlarka. Musel jsem mu samozřejmě nejprve sdělit, že ho vůbec zná. Ten mu však jako mnozí jiní nebyl schopen pomoci. Po půl roce jsme přesídlili do zemské knihovny v Awě, kde ubohému mistrovi zařídila jeho přítelkyně vévodkyně, už si nevzpomínám odkud, místo správce skriptoria spojené s roční rentou.

V té době začal studovat spisy v ní uložené, na hodiny se uzavíral s nimi ve svém pokoji, až jednoho dne, vlastně noci, vtrhl do knihovny nějaký zloděj. Našli jsme ho, jak sedí při svíčce nad jednou z knih a čte. Mistr pomalu přešel ke schodišti z druhého patra místnosti, jenž vedlo přímo ke stolkům pro čtenáře (ne, že by jich tam tolik chodilo, ale alespoň jednou za půl roku se někdo takový objevil). To však vyrušilo zloděje, ten se rychle rozhlédl okolo sebe, pustil knihu a jal se útíkat k oknu, musel však přes schodiště do patra, kde stál Zamora. Když vytáhl dýku a rozběhl se přímo proti mistrovi, Zamora začal překrásným zvonivým hlasem, v němž bylo zároveň cosi zlověstného, přeříkávat jakousi formuli. Zadíval jsem se na něj fascinován jeho postojem, jakoby vyzíval moře, aby se rozestoupilo a uvolnilo mu cestu. Ač se k němu řítil zloděj s lesknoucí se čepelí v ruce, on se ani nepohnul – jen stále tím hlasem pronikajícím až do morku kostí přeříkával svůj nepsaný text. Když už měl útočník k mistrovi na dosah ruky a rozmáchl se k úderu, stalo se cosi nevídaného, snad ještě v tom samém okamžiku se zastavil a dýkou si proklál vlastní břicho, pak se skácel na schody a skutálel se z nich dolů. Mistr se s ledovým klidem ve tváři otočil na mne a požádal, abych zavolal městskou hlídku. Poslechl jsem a vyplnil rozkaz jako v hypnóze…

Tak to je příběh o vzniku nás – Řečníků. Doufám, že si jej další generace budou předávat a ctít jej jako …
To je vše, poručíku. Pak se náhle probudil, možná ho v téže chvíli vyrušili i Řečníci, když četl tu knihu.
s pozdravem poručík Darwin

1 komentář u „Řečníci“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>