Příjezd

Úvod do příběhu jednoho chlápka, co se za sebe moc neohlíží.

Nesnáším moře. Ať si říká kdo chce co chce, nesnáším ho. To věčné houpání paluby mě dohání k šílenství. Když jsem se nalodil, netušil jsem, že to bude tak hrozné. Párkrát jsem se už plavil po Zilském jezeře, ale žádné problémy jsem neměl. Už první den po vyplutí jsem se přestěhoval z kajuty na palubu a usídlil se na zádi mezi stočenými lany za nástavbou kajut. Mořská nemoc mě neopustila, ale alespoň tu byl lepší vzduch než v zatuchlém podpalubí. Bůhví co tam vozili než Lehký vánek předělali na osobní loď. Paluba měla ještě dvě výhody. Neměl jsem to daleko k zábradlí a dokud jsme pluli teritoriálními vodami Dohody, mohl jsem pozorovat, zda se neblíží nějaká vojenská loď. Kdyby mě nestíhali v Kamaře, Iosu, Thosu a Edenu, určitě bych nevlezl na tuhle kocábku. Ale stíhali a bylo to moc krátce – jedenáct měsíců. Promlčecí lhůta je rok. Čekat celý měsíc jsem si nemohl dovolit. Dokončil jsem práci a potřeboval jsem zmizet.

Už několik hodin byly jasně vidět oba dva majáky Knězpolu. Bližší z nich je nižší a starší. Vítá námořníky už více jak šest desetiletí a stojí na místě předchozího, který předtím vydržel několik století. Stavěli ho artemidé. Západnější vyšší maják je velením Telafova námořnictva, stojí tu teprve šestačtyřicet let a spolu s prvním ukazují vjezd do knězpolského přístavu. Teď jsme již jasně rozeznávali jednotlivé rybářské bárky, které proplouvaly úzkým hrdlem mezi kamennými výběžky na nichž stojí majáky. Z mumraje se vydělila jedna větší plachetnice a zamířila přímo k nám. Kapitán, starý mořský vlk rozdávající nadávky na všechny strany, nechal skasat plachty a zahnal všechny cestující do svých kajut. Na mě trochu pozapomněl. Nevadí.

Plachetnice přirazila a na palubu vyskákalo postupně jedenáct mužů. Všichni vypadali se svými tvrdými větrem ošlehanými tvářemi spíše jako piráti než jako vojáci námořnictva, ale jejich uniformy svědčily o opaku. Bílé košile s modrými pruhy na rukávech a ramenech a opasky s masivní sponou ve tvaru erbu se stříbrnýma rukama sepjatýma k modlitbě vystupující z vody téže barvy v modrém poli k žádnému z nich neseděly, alespoň ne tak jako šavle a nože, kterých někteří měli až přehnaně.

Vůdce celníků se odlišoval. Bastard nějakého zaďobaného obchodníka, který, aby nepřekážel, byl poslán k námořnictvu. Možná se tatík zaměřuje na obchod po moři. Na každý pád vypadal mezi ostatními vojáky jako malá břízka mezi statnými duby. Pobledlá pleť ladila s jeho oblečením, blonďaté kudrnaté vlasy zase s šerpou v podobě zlatého provazu na hrudi jako odznak hodnosti – desátník, z pochvy čněl jemný pletenec koše lehkého meče, nějak kord nebo rapír mu říkají. Móda mezi bohatými vrstvami na celém západě. Pro boj prakticky nepoužitelný. Stačí jen lamač mečů a středně dlouhý meč a nemá šanci. Troška škádlení na dálku, zachytit meč levoručkou, pootočit, seknout a je minimálně bez ruky. Desátník předstoupil před své muže a začal mluvit s kapitánem. Kupodivu klidně a tiše, čekal jsem demonstraci síly mlíčňáka, kterému svěřili deset chlapů.

“Dolů! Každou kajutu zvlášť, kdo se bude vzpírat, ukažte mu ceník, pokud to nebude stačit, informujte ho o trestu za pašování ! A prosím bez ukázek trestu! Při problémech mě zavolejte!“

„Ano, pane!“ odpověděli sborově námořníci s téměř hmatatelnou úctou k veliteli a ve dvojicích se vydali do podpalubí.

Desátník pokračoval v diskusi s kapitánem, v závěru převzal měšec, přepočítal peníze a předložil mořskému vlkovi lejstro k podepsání. Když ten podepisoval, rozhodl jsem se ukázat. Stejně by mě našli a nestál jsem o problémy.

„Vždy je potřeba svědka, pokud možno právníka, desátníku.“

Celník vzhlédl od kapitána trápícího se s podpisem a zkoumavým pohledem si přeměřil mou sedm stop vysokou postavu. Mezitím jsem obešel nástavbu a zastavil se dva a půl metru před ním.

„Telaf je mým svědkem,“ odpověděl pobožně desátník. Mlčel jsem.

„Pěkné zbraně,“ ocenil mou sbírku. Jedenapůlruční meč zavěšený na zádech s jílcem přes levé rameno, u pasu katzbalger, krátký meč s esovitou záštitou, tři vrhací nože ne prsním bandalíru a z jílce pravé boty vyčnívající další vrhací nůž působili mnohým lidem nevolnost. Desátníkovi ne.

„Proč nejsou uloženy v bezpečnostní skříni, pane, pane…?“

„Tibor, Tibor Hassler. Když jsme vyplovali z Aledonie, bylo vyhlášeno nebezpečí pirátů a zbraně si tedy bylo možno ponechat. Nesekali jsme se s nikým, tudíž jsme se řídili podle posledních informací. Kapitán Vám to jistě rád potvrdí.“

Celník se otočil na mořského vlka, který již úspěšně dokončil souboj s podpisem. Ten mu předal potvrzení a přisvědčil.

„Kam cestujete?“ položil další otázku.

„Nemusím Vám to říkat,“ vojákův výraz se změnil, „ale jedu do Knězpolu, za obchodem.“

„A co vezete? Co máte k proclení?“

„K proclení? No, předpokládám, že budu muset zaplatit za zbraně a jestli se nepletu maximální peněžitý obnos bez daně je patnáct zlatých. Mám aledonskou desítku a pár drobných.“

„To co vidím je vše, co máte? Za každé tři nože zlaťák, meč za tři a katzbalger za dva, dohromady šest. Jen tak mimochodem, je ten katzbalger z Kaledonie?“

„Ano, z Naharu, mistr Mistolus z Naharu,“ pochlubil jsem se. „Jinak mám ještě další dva nože, takže sedm zlatých.“

„Můžu si tu zbraň prohlédnout?“ pokračoval námořník.

Vytáhl jsem meč z pochvy za typického zvuku oceli třené po kůži. Podal jsem mu zbraň. Čepel se zaleskla v dopoledním slunci. Vyndal jsem z měšce aledonský desetizlaťák. Skvělá mince, máte jich jen pár a přitom je to docela slušná suma. Námořník si pohrával se zbraní jako malé dítě, kterému dáte novou hračku. Párkrát máchl vzduchem a s uznáním mi ji vrátil.

„Počkejte prosím, až se vrátí moji muži. Budou mít vhodné mince.“

Jako na povel se z podpalubí vynořili první dva obři.

„Vše v pořádku?“ zeptal se desátník.

„Ano, pane,“ podal stručné hlášení námořník s inteligentnějším výrazem v obličeji.

„Dobře. Dejte tady tomu pánovi tři zlaté. Aledonské. Pak připravte loď.“

„Ano, pane!“ dvojhlasně odpověděli muži. Ten inteligentnější začal prohrabávat měšec s vybraným clem ve snaze najít nějaké dražší mince.

„Prosím, stačí mi drobné.“ Muž s děkovným pohledem vzhlédl, vybral hrst mincí a dal mi je.

„Děkuji, pánové, bylo mi ctí. Následujte teď naši loď. Než doplujeme k hrdlu, stoupne hladina dostatečně, abyste propluli. Pravděpodobně nemáte magická kotvicí lana,“ spíše konstatoval desátník na rozloučenou. Přehoupl se přes zábradlí a zmizel za svými muži. Během okamžiku prošli i zbylí vojáci.

Celní prohlídka skončila.
Do hostince jsem dorazil těsně po setmění, vystoupil do druhého patra a počkal chvilku v setmělé chodbě, aby si oči přivykly. Hostinec sahal hluboko do bloku, dole nálevna, v dalších dvou patrech pokoje. Můj byl v zadní části pod střechou s oknem do zadní ulice jímž se mohl člověk s atletickou postavou celkem lehce protáhnout. Nemám rád prostory z nichž vede jen jeden východ.

Otevřel jsem dveře. Dovnitř pronikalo pár paprsků světla z ulice a celý prostor se jevil jako změť světlejších a temnějších stínů. Jeden z těch stínů se pohnul a ruka, která se zhmotnila ze tmy po mě sekla mečem. Trhnul jsem dveřmi zpět, ale zabral jsem moc a vytrhnul je z chatrných pantů. Naštěstí dveře samotné byly o něco odolnější a jakžtakž odolaly náporu a zadržely sek. Vyrazil jsem proti dveřím a narazil je na postavu. Neznámý je s mírným zakolísáním srazil vedle sebe. Vytrhl jsem katzbalger z pochvy, udělal dva kroky k soupeři a zaútočil kruhovým sekem na pravé rameno. Stín se pokusil krýt čepelí, a protože viděl, že nestíhá, podpořil kryt i levou rukou. Chyba. Pokračoval jsem v seku a levou rukou vytrhl jeden z nožů. Soupeř zadržel sek, ale než si ve tmě všiml má druhé ruky, měl už čepel na šířku dlaně pod žebry. I přes tmu jsem viděl jeho vyděšený výraz. Naposledy se pokusil seknout, ale raně jsem uhnul záklonem.

Když jsem se ujistil, že ba mě už nikdo nečeká, naaranžoval jsem dveře, aby nebylo hned vidět co se s nimi stalo. Zapálil jsem svíci, která stála na stole a začal si prohlížet návštěvníka.

Oblečený byl do prostých hadrů, nic nóbl, ale ne zas úplně úděsného. Tak akorát městská krysa. Nemyl se dlouho, to jsem poznal ještě za tmy. Vlasy měl zamaštěné a v mladé tváři překvapený výraz. Zubatá ho docela udivila. Krom na mnoha místech rzí olezlého meče měl za pasem ještě dýku. Jinak nic.

Mrtvolu jsem opřel o dveře, otřel si katzbalger do jejích hadrů, překontroloval výzbroj sebral všechny své věci a odešel z hostince. Oknem. Ne dolů, ale nahoru. Vydrápal jsem se na střechu a pokračoval ulicí.

Jak já miluju Knězpol.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>