Poslední dobrodružství kupce Macaa

Závěr Macaova putování ve městě Soreth.

Bylo pozdě odpoledne, vlastně slunce již končilo svou dnešní pouť po obloze, když jsem zastavil svého koně před branou města Soreth. Ihned ke mě vykročil voják z městské osádky a po formálním přivítání, které skládal ,již nespočetněkrát, každý den své služby všem bohatě vzhlížejícím obchodníkům, se zeptal na účel mé návštěvy. Po krátké rozmluvě mne ujistil, že Soreth je jako stvořené pro hledání obchodních kontaktů. Kolikrát jsem toto klišé u bran měst již slyšel? Vlastně to ani nechci počítat. Pak již voják jen zasalutoval a pokynul mi, že mohu projet branou.

Ujel jsem sotva deset sáhů, když mne dostihl druhý z dvojice strážných. „Pane!“, ozvalo se za mnou. „Víte asi bych Vám to neměl říkat, ale ve městě se děje cosi podivného, nemáme o tom samozřejmě mluvit, abychom nerušily obchod, přesto… držte se raději hlavních osvětlených ulic, také v budovách budete v bezpečí, rozhodně se však nepouštějte ještě v noci ke středu města, ale zůstaňte v některém z hostinců při okraji, přeci… „Gandale!“, zavolal starší důstojník, jenž se vyhoupl z brány. „Běž si po své práci. A Vy si ho nevšímejte je jak stará ženská, ve městě je vše v pořádku. Ať se Vám u nás líbí!“, dodal ještě a pokračoval v cestě.

Město ponořené do tmy osvětlovaly, jen řídce instalované lampy. Na hlavní třídě bylo mezi každou z nich nejméně dvacet sáhů tmavého stínu a v postraních uličkách by si člověk neviděl ani na špičku u boty. Přemýšlel jsem o varování strážného od brány, pak i o výstupu onoho důstojníka. V tom se ozvalo děsivé zaskřípění a já si teprve nyní uvědomil, že již jedu hodnou chvíli hlavní ulicí a neviděl jsem ani živáčka. Ano v oknech se místy svítilo, však na ulici bylo pusto. Znovu se ozvalo ono zaskřípění, tentokrát přímo nad mojí hlavou, když jsem zvedl oči, spatřil jsem starou vývěsní tabuli, jak se ve větru zvedá a zase za skřípotu padá zpět. HOSPODA U VLKA, rychle jsem přečetl nápis, než se znovu tabulka nadzdvihla. Jak se zdá, místní s přicházející nocí zalézají do svých domovů…, ponořil jsem se znovu do svých úvah, …to ovšem znamená, že onen voják od brány, mne zřejmě nevaroval nadarmo.

Z mých myšlenek mě náhle vytrhlo vrznutí za mými zády, jen bezděčně jsem pohledem zkontroloval prostor nad sebou, ale tabulka se ani nepohnula. „Prosím pane, bylo by libo ubytování?“,ozval se podlézavý hlas za mnou. Prudce jsem se otočil v sedle a spatřil kulaťoučkého mužíka ve vratech vedoucích do stájí, přiléhajících k této hospodě. Měl na sobě tmavé šaty s kapucí, tak že mu nebylo vidět do tváře, a rukou, která mizela v temnotě stájového prostoru, mne vybízel k vjezdu. „Díky, ale raději pojedu jinam.“, odvětil jsem. „Ale pane, kam byste jezdil. Teď v noci je ve městě nebezpečno, zůstaňte raději zde.“,ozval se znovu svým, až odporně medovým hlasem. Lampa na opačné straně ulice, poskytující tu trochu světla, náhle zablikala … znovu a znovu, pak se plamen konečně uklidnil. Opět jsem pohlédl směrem, kde byl mužíček, ale vrata kde prve stál, vypadala jako by je již po léta nikdo neotevřel, neměl jsem však v úmyslu řešit tuto záhadu nebo alespoň ne v tuto chvíli, na tomto místě.

Rychle jsem pobídl koně do cvalu, noční klid rušilo jen klapání podkov mého koně na kamenném dláždění a já podvědomě hledal bezpečí. Konečně se ze tmy vynořilo to, co jsem na tomto podivném místě hledal. Hostinec U Veselého obchodníka zářil do tmy této dlouhé ulice jako maják, který bezpečně přivádí lodě do přístavů. I já jsem se nechal rád svést tímto ostrůvkem klidu, jak báječně zněla hudba a zpěv z lokálu mým uším, po předchozích prožitcích. Když mi pak vyšel vstříc malý bodrý hostinský s úsměvem od ucha k uchu, věděl jsem, kde konečně v bezpečí složím hlavu.

Ráno sotva se Slunko vyhouplo zpět nad obzor, mě probudil hluk z ulice. Vykoukl jsem z okna a spatřil scenérii, která se naskýtá našim zrakům denně snad ve všech větších městech království. Ulicí proudily drobní prodejci zeleniny se svými kárkami na trh, žebráci v otrhaných hadrech se dohadovali o lepší místo podél ulice a obchodníci je vyháněli od svých prahů, aby neodpuzovali případné nákupčí. Přesto se ve vzduchu vznášel jakýsi všeobecný neklid, když pak kolem proběhla skupinka vojáků, bylo jasné, že se něco děje. Spánek se mi již vyhýbal a tak jsem zaplatil hostinskému, který se na rozdíl od včerejší noci již neusmíval, ale byl naopak poněkud pobledlý, což jsem přičítal jeho dobrému pivu. A protože mě v tomto městě, již nic nedrželo vyrazil jsem k městské bráně.

V denním světle se ulice, která mě včera tak zneklidňovala zdála docela poklinou, řekl bych až všední. Musel jsem se sám sobě smát, vždyť včera by mě i nejmenší myška vyděsila tak, že bych vzal nohy na ramena a zastavil se snad až někde na Pangoru. Pak jsem v předu spatřil srocený dav. „Co se stalo?“, zajímal jsem se. „V noci tady ve stáji rozsápal nějaký lykantrop poutníka z Awy. Už je to potřetí, co tady U vlka někoho dostal, nepochopím, proč sem ty lidi pořád lezou, vždyť už to bude pátým rokem co to tu starý Půlpytel zavřel!“, odpověděl mi ochotně vysoký muž z bradkou, co postával přede mnou. „Cože tady to už pět let nefunguje?“, podivil jsem se. „No jistě po Půlpytlovi tu zbyla, jen stará kutna s kápí co pořád nosil, ještě by měla viset na svém místě v lokále.“, upozornil mě opět onen muž.

Na nic dalšího jsem nečekal, u brány se mě ještě zeptali, zda jsem v noci něco neviděl, ale vlastně nebyl důvod, jim cokoli vysvětlovat a tak jsem prostě prohlásil, že nic zvláštního.

Tento cestopis byl nalezen novým majitelem hostince U vlka, pod výčepním pultem. Dle datace bylo zjištěno, že tento poslední zápis vznikl před deseti lety a byl v něm popisován druhý den po odchodu ze Sorethu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>