Lovci skřetů

Příběh kupce, jenž na svých cestách po severní Kaledonii potkal Cizince.

Z cestopisu kupce Macaa, který před několika lety na své pouti za obchodem mapoval zemi a vytvářel cestovní itineráře pro své kolegy, kteří se rozhodli pro dálkovou směnu.

Podivné setkání

Na své cestě jsem navštívil mnohá místa a potkal nespočetně lidí, ale nikdy nemohu zapomenout na setkání s osobou jménem Koob Krow.

…, když se najednou ozval dunivý tón strážního rohu. Zmateně jsem se rozhlížel okolo sebe, avšak nepodařilo se mi okem zaznamenat ani nejmenší pohyb. V tom do mě něco velice prudce narazilo ze zadu a já se ocitl v mžiku na zemi. Nemohl jsem se ani pohnout, jak velká váha spočinula na mých bedrech, když o tom uvažuji, nevím zda jsem se vůbec o nějaký pohyb pokoušel, spíše jsem se spolehl na zvířecí instinkty a ztuhl strachy. Pak se mi k uchu přitisknula cizí ústa a já uslyšel: „Ani se nehni!“ Splnit tento příkaz pro mne nebyl nejmenší problém a tak se cizinec spokojeně uvelebil na mých zádech. Neuběhlo snad ani tolik času co potřebuje myš k útěku, když ji překvapíte ve spíži, a za křovím po naší pravé ruce se objevil skřet. Výstavní kousek, vlastně první kterého jsem v životě viděl, ale to neubírá na jeho velikosti. Koob mi později vytýkal, že můj popis obrovského kolosu, jenž se nad námi tyčil jako maják, je poněkud přehnaný, jelikož jsme leželi. Ale já mu namítl, že to mohu těžko posoudit, jestliže ho v příštím okamžiku chytil pod bradou a nožem mu prořízl hrdlo. Pak se již zdál docela malý, když ležel bez života schovaný pod maliním a jeho banda se přehnala kolem bez nejmenšího zájmu o svého druha, natož o nás.

„Něco je muselo vyplašit“, bručel nespokojeně cizinec, (víte píši cizinec pro zachování děje, jinak to byl samozřejmě Koob, ale v tu chvíli jsme se ještě neznali a tak to byl cizinec) když konečně, dnes již podruhé, opouštěl moji pohmožděnou páteř. Po té již beze slova, ačkoli se tedy mohl alespoň omluvit za to, že mě srazil a pak si ve své tvrdé kožence hověl na mém ubohém hřbetě, jako bych byl nějaká mula nebo soumar, přiklekl k tomu kolosálnímu skřetovi a uřezal mu ucho, to pak zavěsil k dalším pěti na šňůru u pasu. Pak se otočil zpět ke mě a já si ho mohl skutečně dobře prohlédnout. To víte, ačkoli se říká, že dobrý obchodník má oči i vzadu a já nejsem sto tuto teorii vyvracet, tak jsem na něj moc dobře neviděl, jestliže se povaloval po mě. Na druhou stranu mi umožnil prozkoumat kvalitu půdy v tomto kraji z velice podrobného hlediska a tak mohu do svých záznamů, kde určuji možnosti zemědělského využití, zaznamenat jeden podzol. Nyní již zpět ke Koobovi, byl asi dva sáhy vysoký člověk, s tmavými vlasy i vousy, však nepříliš upravenými. Měl světlé oči, nejspíše modrošedé, ale kdo to má poznat pod jeho hustým obočím. Nosil koženou zbroj dobré kvality i zpracování, dovoz nejspíše ze západu, stejně jako jeho široký meč zavěšený u pasu, kde se mu také na druhém boku pohupovalo i pouzdro na dýku, jíž třímal pevně v pravé ruce. Na zádech měl zavěšenu těžkou kuši a toulec s několika nepříjemně vzhlížejícími šipkami, na nohou pak obuty těžké vysoké kožené boty v nichž mizely hrubé lněné nohavice. Na pochvě s mečem, pak visel onen motouz se skřetíma ušima.

„Co pohledává městský hejsek jako ty na tomhle místě?“ otázal se cizinec, aniž by čekal na odpověď, však záhy pokračoval. „Měl jsi štěstí, že tak pospíchali, jinak by se nám zle vedlo, nejspíš bych tě tu musel nechat vlastnímu osudu.“ Po této větě se rozduněla zem a mezi stromy se objevila skupinka jezdců v barvách královských vojáků. Koob se jen usmál a sklonil hlavu s pravou rukou u spánku na znamení pozdravu. Evidentně nejstarší muž ze skupiny zamířil k nám a zbytek pokračoval dál lesem. „Buď pozdraven lovče!“,zazubil se bělovlasí. „Nechť Vám bozi přinesou ještě řadu let na světě.“,odvětil cizinec. Další rozhovor proběhl velice rychle, byl o městském hejskovi a skupině skřetů, kterou je potřeba vystopovat a přinést jejich uši. A než jsem se vzpamatoval, seděl jsem na koni za desátníkem královského vojska a díval se za běžícím mužem s těžkou kuší na zádech, jíž si při chvatu přidržoval levou rukou.

Na zpáteční cestě jsem se teprve dozvěděl o místním seskupení mužů a prý i žen, kterým se říká lovci skřetů, patří k nim právě i Koob Krow. Prý zde již celé století regulují počty těchto erkových stvoření, aby neohrožovali přespříliš venkov. Na živobytí si vydělávají odprodejem skřetích uší královským správcům (1 ucho/1zl), zajímavý obchodní artikl. Kdybych najal armádu, docela malinkou sto, dvě stě mužů, tak za 5 stříbrných za měsíc na osobu a vypravil se hlouběji na skřetí území … No zanecháme těchto úvah, i když možná velmi výnosných, avšak přimyslíme-li si ono riziko, … tak tedy zpět k příběhu. Toto bylo mé první setkání s Koobem, avšak nikoli poslední, ale to je již jiný příběh, na pozdější stránky mého cestopisu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>