Drakastův pád: snění

Severně od Pekelných kopců ležela země barbarů ovládaných zlým drakem Drakastem. Dávné proroctví předpovědělo, že příčina Drakastovy smrti vzejde z barbarské ženy. Proto Drakast barbary terorizoval a udržoval je v nevědomosti a zaostalosti, aby žádný z nich nebyl schopen proti němu povstat. Přesto se proroctví naplnilo. Tento příběh se odehrává v době, kdy se naplnění proroctví kvapem blížilo.

Ó, strašlivý Drakaste, náš velký pane a bože, tvůj čas se brzy naplní! Celé věky jsi to tajil před svým lidem a snad i sám před sebou, ale osud je neúprosný a ani ty sám mu neujdeš. Snad jsem jediný, ale vím to, protože jsem ovládl snění a pronikl za clonu nevědomosti a lží.

I tebe, bezútěšná zemi Drakastova lidu, pokrytá lesy a ohraničená ze čtyř stran horami, obývaná lovci a pastevci, kteří nerozlišují starší minulost než „včera“ a bojí se vyprávět příběhy, čekají zlé časy. Ne, nezahyneš jako tvůj utlačovatel Drakast, ale změníš se. Já ale nechci být svědkem této změny; už nikdy tě nenavštívím, leda ve snění.

Ó, příběhy, zapomenuté i dosud živé, mnoho vás z doby Drakastovy krutovlády nezbude, ale po drakově smrti se ty zbylé budou opět vyprávět po celé této zemi. A vzniknou nové; jedním z nich je i ten můj.

Já, Erdog, jsem šamanem. My, drakastští šamani, dokážeme léčit, sesílat lovecká kouzla, předpovídat počasí a vyčíst z oblohy, kdy je vhodná doba pro lov sobů nebo pro porážení krav a koní, ale podléháme zapomnění stejně jako ostatní. Vedle léčení a kouzlení je naším úkolem zapomnění posilovat; proto známe tajemství nápoje zapomnění. Já jsem však pronikl za závoj tohoto prokletí – nejen, že jsem tajně poslouchal příběhy našich lidí, ale mluvil jsem i s cizinci. A naučil jsem se překonat omamné účinky nápoje zapomnění pomocí protikladného lektvaru. Vím, že za cokoli z toho bych mohl být zabit kterýmkoli z drakonů nebo samotným Drakastem; měl jsem však štěstí, že jsem se nesetkal s drakem a jeho pohůnci nikdy nepátrali dost důkladně v mé mysli. A to ani tehdy, když jsem objevil snění.

Stalo se to minulý rok, když bylo Slunce v souhvězdí medvěda, Luna v úplňku a Měsíc byl malý a couval. Naše skupina tehdy lovila soby na severu, kde les přechází v tundru. Tři noci za sebou se mi zdál stejný sen; velký sněžný vlk mi k nohám házel ulovená zvířata. Třetího dne jsem se oddělil od skupiny, abych natrhal nějaké houby a rostliny rostoucí pod tajícím sněhem a hlavně popřemýšlel o svém snu. Šel jsem lesem, přemýšlel a vyhlížel houby; kromě pár chorošů na troud a pár ubohých cárů hojivého mechu jsem nic nenašel, zato jsem v dáli spatřil sněžného vlka. Vypadal úplně stejně jako ten vlk ve snech. Zřejmě si mě všiml, protože se chvíli díval mým směrem, ale pokračoval nezměněným směrem a tempem v plížení původním směrem. Najednou skočil a pod jeho drápy se objevilo nějaké tělo; vypadalo jako lidské, ale bylo menší. Tehdy jsem použil schopnost, kterou jsem si vypěstoval už v mládí, a kterou nemají ani všichni šamani: promluvil jsem na vlka řečí myšlenek, řečí beze slov. „Nech ho na pokoji! Budu ho bránit,“ tak nějak by se daly přeložit mé myšlenky. Své poselství jsem podpořil namířeným pazourkovým oštěpem. Vlk odklusal pryč. Kupodivu ne zklamaně ani se strachem; jeho pocit byl asi nejpodobnější klidu rozjímajícího šamana. Vůbec jsem měl dojem, že tento vlk není obyčejným zvířetem; snad ani nepochází z tohoto světa.

Důkladněji jsem si prohlédl vlkovu kořist. Byl to malý mužík – jeho výška dosahovala asi dvou třetin mé, jeho pleť byla namodralá, byl podsaditý a sněhově bílé vousy mu sahaly až k pasu a byly hustší, než je běžné u našeho lidu. O takových jako on jsem slyšel – jsou to artikové, obyvatelé jeskyní pod ledovci na severovýchod od naší země. Vlk artika zranil na ramennou, rány však nebyly nijak hrozné. Byl ale zmatený a otřesený; jen tupě zíral a nechápal, co se stalo. Když jsem mu ale na rány přiložil hojivý mech a začal klidně vysvětlovat, co se stalo, zklidnil se a přišel k sobě. Také se dal do řeči; mluvil však mě nesrozumitelným jazykem. Oba jsme zmlkli. Artik otevřel váček, který se mu houpal na hrudi pod vousy, vsunul do něj kámen s nějakým symbolem, který mu při vlkově útoku vypadl z ruky a teď ležel před ním, a jiný kámen z něj vyndal. Mezitím jsem se pokoušel jej oslovit myšlenkou; on mi odpověděl, až když držel druhý kámen v ruce.

„Co se stalo?“ otázal se artik.

„Napadl tě sněžný vlk, o kterém se mi poslední tři noci zdálo. Možná přišel z mého snu.“ Ukázal jsem na stopy ve zbytcích sněhu. To o svém snu bych radši zamlčel, ale hlídat si myšlenky, když je zároveň chcete posílat, není snadné.

„Vlk ze snu? Myslíš, že šlo o zjevení duše vlků?“ Zvířata mají vedle individuální duše ještě něco, co je společné celému druhu – snad je to něco jako bohové. Já jsem o těchto zvířecích bozích moc nevěděl, ale někteří šamani horalů z Lidu Poslední hory občas taková zjevení přivolávali – takové vlky či medvědy nebylo možno zranit žádnou zbraní, ale sami zabíjeli snadněji než skutečná zvířata. Zkazky o nich ani drakoni nedokázali umlčet.

Cizinec zřejmě zachytil mé myšlenky, protože na ně reagoval: „Jestli máš pravdu a ten vlk byl z tvého snu, pak tě teď zkoušel. Tím, že se ti třikrát zjevil, si tě zvolil za svého posla, proto tě poslechl a odešel, ale ty bys na oplátku měl poslechnout jeho, když ti něco poradí nebo tě o něco požádá.“

Napadla mě hrozná myšlenka – co když se vlk zjeví před mými soukmenovci a bude odhalen?

„Vlk se ti bude zjevovat ve snění.“ vyslal uklidňující myšlenku cizinec. Myšlenka pro sny nebo snění přesně neodpovídala tomu, co jsem znal – byla v ní obsažena vůle (na rozdíl od obyčejných snů, kde je vůle potlačena a jsme jen unášeni dějem) a současně vize nějakého tajemného, neznámého světa.

„Ty neovládáš snění? Myslel jsem, že je vlastní všem šamanům. Dokonce jsem jednou ve snění potkal jednoho z vašich lidí, takže mě tvá neschopnost snít překvapila.“

„Neovládám. Mohl bys mi snění blíž vysvětlit?“

„Při snění spíš, ale tvoje vůle se při prvním snu probudí. Proto můžeš ovládat své sny a cestovat po snovém světě a zjišťovat, co se kde děje, dělo a bude dít. Potřebuji k tomu runu snění, ale pokud vím tak jiní to dokážou bez ní. Večer usínám s runou před očima a runa působí na mou mysl, takže je pro mě snazší si ve snu vzpomenout na svou vůli.“

To mě zaujalo. Ve snovém světě neexistuje žádné zapomnění, drakoni nemohou ohlídat vyprávění příběhů a můžu se snadno stýkat s cizinci, kteří vědí o mnoho víc než já. Při snění se také setkám s Velkým sněžným vlkem, a na něj jsem byl velmi zvědavý.

Artik mi to potvrdil. Přidal ale i varování: „Musíš ale být opatrný. Pokud zajdeš moc daleko, můžeš narazit na démony, a strach tě může přitáhnout k tomu, čeho se bojíš nejvíc.“ Zřejmě zachytil mou myšlenku na dračí šamany, protože pokračoval: „Zkušení snivci poznají, že sníš, proto se drakonů nesmíš bát, aby ses s nimi nestřetl.“

Strach z ještěrovitých Drakastových služebníků jsem dokázal potlačit nebo alespoň skrýt (proto se mi nikdy nedostali skutečně hluboko do mysli), ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli dokážu potlačit strach v neznámém prostředí snového světa. Občas se mi zdávaly noční můry o drakonech, a představa, že mě při tom viděli, mi naháněla husí kůži.

„Upni svou vůli na Sněžného vlka, ten tě ochrání a pomůže ti překonat strach.“

Poděkoval jsem. Ještě chvíli jsem si třídil myšlenky; pak jsem se ztišil. Po nějaké době artik změnil téma:

„Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“

Nahlas jsem vyslovil své jméno a myšlenkami jsem cizinci popsal své povolání. On odpověděl podobným způsobem. Představil se jako Elgi a myšlenkami popsal důvod své přítomnosti zde:

„Jsem runový kouzelník. Přišel jsem do tohoto kraje, abych našel ohnivé houby a odnesl je našim bylinářům. Původně jsme vyrazili čtyři, ale mí druzi byli zabiti v potyčce s vašimi lidmi. Já jsem se zachránil pomocí runy neviditelnosti.“

Ano, původně byl neviditelný, ale vlk jej našel po čichu. Pak mu kámen s runou vypadl z ruky, takže kouzlo přestalo působit.

„Jsem rád, že se mnou nejednáš hned od začátku jako nepřítel, dokonce jsi mi i zachránil život. Souvisí to nějak s tvým strachem z drakonů?“

Ano souviselo. Myšlenkami jsem mu důkladně popsal zapomnění a lži, které svazovaly většinu mého lidu, a poznání, které mi dovolilo se nad fanatismus svých soukmenovců povznést. Myslím, že artik pozorně naslouchal; i on byl zvědavý.

Když jsem dokončil myšlenku a ztišil se, Elgi mě požádal o pomoc: „ Jsem zraněný, zásob mám jen málo a nejsem lovec ani válečník, a nevím, kde ohnivou houbu hledat. Mohl bys mi pomoct?“

Vzpomněl jsem si na snění. Tenhle cizinec má moc užitečné znalosti; i kdybych k němu necítil sounáležitost jako ke spolubojovníkovi ve válce proti Drakastově tyranii, dozvědět se víc o snění mi za trochu riskování stálo. Elgimu se mé myšlenky zamlouvaly; naznačil, že by mě mohl snění i naučit.

V hlavě se mi začal rodit plán: nedaleko odsud je jeskyně, ve které by se můj přítel mohl schovat. Mám schované nějaké medvědí chlupy; s nimi mohu vytvořit kouzlo proti šelmám. Svým soukmenovcům řeknu, že zde žije medvěd, který se nedávno probudil ze zimního spánku. Proto před jeskyni přinesu nějaké maso, aby domnělý medvěd nebyl hladový a nehrozilo, že by nás napadl. Sám se pak vypravím do míst, kde rostou ohnivé houby, a nějaké přinesu.

Mužík vypadal spokojeně, něco takového mu vyhovovalo. A tak jsem začal uskutečňovat svůj plán…

Všechno šlo, jak mělo. Za tři dny jsem se k Elgimu vrátil s dalšími zásobami a s menším vakem plným ohnivých hub.

Můj přítel byl v lepším stavu než prve, rány se mu už skoro zahojily. Opět vzal do ruky jeden z kamenů a uvítal mě řečí myšlenek. Předal jsem mu houby a on mi poděkoval. Brzy jsme ale přešli k tomu, co mě zajímalo nejvíc – k nácviku snění.

Elgi mi podal kámen, ve kterém byl vyrytý a ledovým kovem zvýrazněný jakýsi symbol. Vysvětlil mi, jak s ním pracovat: musím jej držet v ruce a v mysli udržovat symbol na kameni vyrytý. Pokud se mi to povede, přejdu do zvláštního spánku, ve kterém budu snít. Při snění se mám držet blízko u svého těla, neboť je to tak pro začátečníka lepší.

Zařídil jsem se podle artikových rad. Přesto se mi napoprvé nepodařilo udržet symbol v mysli a normálně jsem usnul. Když mi kámen ve spánku vyklouzl z ruky, můj učitel snění mě probudil. Druhý okud už byl úspěšnější – tehdy jsem poprvé snil.

Viděl jsem strop jeskyně, jako bych se normálně probudil, ale zároveň jsem si všiml, že je to jiné – přestože jeskyně byla osvětlená jen malým plamínkem mé louče, zřetelně jsem viděl až k místu, kde jeskyně zatáčela, tedy nějakých dvacet kroků. Na zemi leželo mé bezvládné tělo a vedle něj seděl Elgi. Díval se zhruba mým směrem, ale jakoby zíral skrze mě nebo si nebyl jistý, kde přesně se nacházím. Chtěl jsem se projít po jeskyni a také jsem se pohyboval, i když nohy mého snového těla zůstávaly nečinné (když jsem si toho všiml, zkusil jsem jít normálním způsobem, ale nešlo to), pohyb byl vyvolán spíš přáním přesunout se. Artik mi řečí myšlenek poradil, jak svou rychlost zvýšit, nebo se dokonce přesunovat rychlostí myšlenky z místa na místo, aniž bych musel proplout prostorem mezi těmito místy.

Během tohoto hraní si se snovým pohybem jsem se dostal ven z jeskyně. Tam na mě čekal Sněžný vlk. Pozdravil jsem jej a on můj pozdrav opětoval.

„Chtěl jsi, abych se naučil snít, proto jsi mi přivedl do cesty toho artika. Je to tak?“ zeptal jsem se.

Vlk mou doměnku potvrdil.

„Proč?“

„Po čem nejvíc toužíš?“ odpověděl Sněžný vlk otázkou.

Po čem nejvíc toužím? Určitě chci poznat příběhy z minulosti, prolomit zapomnění. A hlavně nechci, aby kvůli tomu drakoni pronásledovali mě a ostatní, kteří mají stejnou odvahu hledat pravdu.

Sněžný vlk pokračoval další otázkou: „Jak to souvisí se sněním?“

Snění mi mohlo otevřít cestu k pravdě a snad i ke svobodě, i když jsem se tak stával zranitelnějším vůči snivcům z řad drakonů.

Vrátil jsem se ke své otázce: „Proč mi pomáháš?“

Vlk už nekličkoval: „Úkolem nás zvířecích duchů je pomáhat lidem, kteří nám jsou podobní.“

Že bych byl podobný sněžnému vlku? Vlk mlčí. Já také dokážu mlčet a skrývat své myšlenky, podobně jako se sněžný vlk skrývá ve sněhu. Sněžný vlk svou kořist dlouho stopuje a sleduje, než zaútočí; já o svých nepřátelích také chci vědět co nejvíc, než zaútočím. Proto vlk útočí překvapivě. A je trpělivý; na vhodnou příležitost může čekat celé dny. Ano, i to by odpovídalo. Když zaútočí, tak způsobí maximum škod a stáhne se, aby čekal na příležitost kořist dorazit. Pozná však, když je nepřítel příliš silný; potom už nezaútočí. Ano, to odpovídá mé taktice při lovu. A konečně sněžný vlk brání svou rodinu do posledního dechu – tak to se snad ukáže časem. Ano, jsem podobný sněžnému vlku.

Po probuzení jsem se rozloučil s artikem; runu snění jsem od něj dostal darem. Od té doby jsem s pomocí runy snil každou noc, kdy jsem nemusel sdílet stan s ostatními a nebyl jsem rušen. Ve snění jsem navštěvoval cizí země a sledoval život jejích obyvatel, ale také jsem mluvil se Sněžným vlkem. Zvykl jsem si na jeho způsob „mluvy“ – mluvil v otázkách, na které jsem s trochou snahy dokázal odpovědět. To tříbilo mé myšlení a mnohé jsem si uvědomil, aniž by mě Vlk musel přímo postrkovat.

O dva měsíce později mě navštívil a vyslechl jeden drakon. Byla to jen rutinní kontrola a drakon neobjevil ani runu ani zakázané myšlenky, ale připomnělo mi to nutnost bránit se proti těmto šupinatým netvorům, alespoň při snění. Proto jsem příští noc opět vyhledal Sněžného vlka a požádal jej o radu, jak se před drakony chránit.

„Sněžný vlk je ostražitý a nepřátel se nebojí.“ Vlk jako vždy mluvil v hádankách.

„Pomoz mi získat ostražitost sněžného vlka.“ Bylo to snad poprvé od našeho prvního setkání, co jsem Vlka o něco přímo požádal.

„Staň se mou potravou.“

Taková odpověď mě zarazila. Byl jsem zvyklý na jemné, nepřímé rady; proto mě na tomto příkazu zarazila forma stejně jako obsah.

„Chceš mou sílu zadarmo?“

Ano, mohlo mě to napadnout. Zatím si Sněžný vlk nikdy neřekl o žádnou odměnu, takže mě nenapadlo o tom uvažovat, ale dalo se předpokládat, že mi vlk nepomáhá jen tak za nic. Na druhou stranu, rovnou mě sežrat byla trochu vysoká cena. K čemu mi bude snění a ochrana před drakony, když budu ve vlčím žaludku?

„Když se tak bojíš, jak se chceš vyhnout drakonům?“

Vyhnout drakonům… Bojím se jich vůbec? Strach se dá překonat, mám ještě naději, ale tohle je jistá smrt!

„Už jsi někdy zemřel ve snu?“

Ano, ve snu jsem zemřel několikrát – vždycky jsem se potom probudil. Konečně jsem to pochopil a toto poznání mě uklidnilo. Je to zkouška odvahy, schopnosti překonat strach. Ano, teď ve snovém těle zemřu, ale znovu se narodím v těle mého bdění. Nemám co ztratit, můžu jen získat. Sněžný vlku, najez se do sytosti!

V podobě snového těla jsem stál nebo snad ležel na zasněžené pláni. Nade mnou stál Sněžný vlk a trhal kusy mého masa. Byl obrovský, rozhodně mnohem větší než ve skutečnosti. Cítil jsem bolest, ale jen jakoby z dálky – hlavní byl pocit, že stojím mimo sebe, a téměř nadlidský klid. A snad i uspokojení, že jsem v sobě našel odvahu prožít smrt dřív, než kdy musí přijít. Viděl jsem svýma očima, ale postupně pohled přecházel do nadhledu, viděl jsem vlka i sebe z výšky. Nakonec se přidal i třetí pohled: viděl jsem roztrhané a zkrvavené cáry svého snového těla z pohledu Sněžného vlka. K tomu patřily i pocity: příšerná, nesnesitelná bolest, božský klid spojený s lehkým uspokojením, a vítězoslavné nadšení podbarvené chutí krve. Všechny tři pocity i obrazy se prolínaly – občas převládal jeden, občas jiný; nejčastěji to byl ten pocit klidu. Intuitivně jsem poznal nejen, že bolest patří ke snovému tělu a nadšení k Vlkovi, ale i že ten bohorovný klid je projevem jádra mé duše. Celá tato situace se špatně popisuje; kdo nezná snění, nepochopí.

I když bylo celé mé snové tělo ve Vlkově žaludku, snění trvalo dál. Zmizel pocit bolesti, ale nadšení i klid zůstaly. A pak jsem pochopil, že se mám vrátit do těla. Ukončil jsem snění.

V následujících dnech jsem si uvědomil, že se vnitřně měním. Cítil jsem nějakou dosud neznámou vnitřní sílu. Když jsem po ní pátral, zjistil jsem, že jsem schopen si vybavit ten pocit klidu. Už v něm nebylo obsaženo uspokojení, ale stále byl spíš příjemný. Zkoušel jsem si ten pocit připomínat ve chvílích, kdy jsem byl unavený nebo mě něco bolelo, a má snaha byla úspěšná. Nemusím se bát smrti ani bolesti; Velký sněžný vlk mě skutečně ochrání.

Po mém sežrání Sněžným vlkem následovalo delší období klidu. Během té doby jsem se naučil používat nejen klid, ale i lovecké nadšení nebo snad zuřivost, zkrátka ten pocit, který jsem během iniciace smrti cítil z Vlka. Pomáhal mi při lovu a v boji – s tímto pocitem jsem se cítil silnější a rychlejší a lidé se mě báli.

Toto období klidu trvalo až do jara tohoto roku. Když bylo slunce v Draku a obě luny v úplňku, ve snění jsem vyhledal Vlka. Ten hned po úvodním pozdravu prohodil:

„Dnešní noc rozhodne o osudu mnohých.“

Že tím Sněžný vlk myslí něco důležitého, jsem chápal; tentokrát se mi však nechtělo hledat v jeho sdělení hlubší smysl. Raději jsem pomyslel na otázku: „Co se stane?“

Vlk jako obvykle odpověděl hádankou: „Sněžný vlk si o kořisti zjistí co nejvíc. Zůstává však skrytý ve sněhu.“

Popadla mě ohromná zvědavost. Zformuloval jsem záměr přijít této záhadě na kloub a snová krajina se změnila…
Byl jsem ukrytý doslova ve sněhu, povaha snového světa mi to umožňovala. Jen oči hleděly ze závěje na zasněženém svahu na scénu, která navždy změnila svět.

Přede mnou ležela vesnice složená ze tří stanů. Obyvatele nebylo vidět; dobře patrní však byli drakoni poletující kolem. Byl jich tu nejméně tucet a stejné množství zde hlídkovalo ve snových tělech. Byli však bezvýznamní proti tvorovi, který přilétal z dálky – po nebi se přibližoval obrovský černý tvor s blanitými křídly, hlavou podobnou hlavě drakona a tělem ještěra. Nemohl jsem se mýlit – musel to být sám Drakast.

Drakast přistál u vsi. Najednou se začal zmenšovat a tvar jeho těla se měnil, až nabyl rysů černého drakona. Ve své nové podobě vstoupil do největšího ze stanů.

Delší dobu se nic nedělo. Mohla to být celá věčnost nebo jen pár okamžiků, neboť při snění je vnímání času dost zdeformované, ale mě ta doba připadala jako dlouhá. Proto jsem se (stále kryt sněhem) přemístil blíž.

Najednou se zde objevili neznámí tvorové – bylo jich pět a vypadali jako shluky tmy zahalené do černých plášťů. Těžko říct, jestli byla černější černota jejich plášťů nebo tma uvnitř. Jen jejich oči vydávaly matné, ale přesto pronikavé světlo. Jeden z nich se otočil mým směrem – v tu chvíli bylo velmi těžké udržet chladnou hlavu, nepropadnout děsu a neobrátit se na útěk. Snící drakoni neměli takové štěstí – zkusili vyletět vstříc záhadné pětici, ale vzápětí beze stopy zmizeli.

Ozvala se rána a černí tvorové se zhmotnili. Když se člověk probudí, jeho snové tělo se vrátí do těla hmotného; oni se ale „probudili“ právě tam, kde se nacházela jejich snová těla. Nevěděl jsem, že něco takového je možné; v jejich případě však obvyklá měřítka možnosti a nemožnosti zřejmě ztrácela smysl.

Souboj se opakoval i na hmotné rovině – drakoni se pokusili zaútočit, ale zpod kápě jednoho z tvorů vyšlehl svazek blesků a polovina z drakonů se rozsypala na popel. Ostatní se pokusili o útěk, ale další blesky (tentokrát šlehající z blankytně modré oblohy) je usmrtily stejným způsobem. Strašní neznámí vešli do stanu; přemístil jsem se až ke stěně a kryt zemí a sněhem jsem nechal své oči nahlížet dovnitř.

Ve stanu byl Drakast v drakoní podobě, čtyři drakoni, neznámí netvoři a dvě ženy. Drakast a neznámí spolu zřejmě mluvili myšlenkami, ale jejich způsob myšlení jsem nebyl sto zachytit. Proto se má pozornost upnula na ženy: první ležela na zemi, veliké břicho prozrazovalo pokročilý stupeň těhotenství. Druhá, zřejmě porodní bába, bezradně stála u ní a snažila se plačící rodičku uklidnit. Vzhledem k přítomnosti strašlivé návštěvy i k tomu, jak se dítě v matčině břiše převalovalo, to musel být úkol nad lidské síly.

Najednou se vyvalené břicho protrhlo zevnitř. Na povrch vykoukl zahnutý roh. Na tento okamžik zareagovali všichni přítomní: jeden z přízraků přikročil k umírající rodičce a její břicho puklo úplně. Objevilo se zrůdné dítě – hlavu mělo telecí, s rohy plně vyvinutými, zbytek těla se od normálu lišil jen nebývalou vyvinutostí – tak velké děti už obvykle nejen chodí, ale i mluví. Dítě se přízraku nebálo – naopak, natahovalo k němu své malé ručičky. Černý přízrak jej chňapl a zabalil do černých plen, zřejmě předem připravených pro tento účel.

Drakast zareagoval na narození dítěte útokem – vychrlil z nozder plamen tak mohutný, že by se za něj nemusel stydět ani ve své dračí podobě; než však dorazil ke skupince přízraků a žen, rozdělil se do dvou proudů a skupinu minul. Celý stan vzplanul.

Být tam skutečně, jsem na místě mrtvý, ale snové tělo je oproti hmotnému hůř zranitelné. Přesto mě tlaková odhodila až na svah, ve kterém jsem se skrýval prve. Ztratil jsem sebekontrolu – a snění upadlo do obyčejné noční můry. Za mnou se objevil drakon – pevně chytil mé snové tělo, takže jsem jen letěl, kam mě drakon vedl, nemohl jsem se pohybovat ani probudit. Teď bylo nutné se uklidnit.

Zkusil jsem si vybavit pocit klidu, ale nešlo to. Začal jsem se bát; co se mnou teď ten drakon udělá? Pak jsem si ale vzpomněl na Vlka. Když je zahnán do kouta, sněžný vlk bojuje do posledního dechu. Zmocnil se mě vztek a odhodlání bojovat. Vybavil jsem si Vlkův pocit, jak jsem jej zažil při iniciaci, včetně chuti teplé krve na jazyku. Tato vzpomínka změnila situaci – drakon už nebyl za mnou a nedržel mě, ale byl jsem volný a stál k ještěrovi čelem. Kousl jsem a ucítil jsem odpor šupin a chuť krve v ústech. Ne červené lidské, ale zelené drakonské. Snad jsem v tu chvíli nebojoval já, ale sám Sněžný vlk. Drakon se mi vytrhl a zmizel.

S vítězstvím válečná euforie opadla a mě se podařilo zase uklidnit mysl. Co jsem mohl vidět, to jsem viděl; jediné, co mi zbývá, je probuzení.

Tehdy jsem se rozhodl, že musím svou rodnou zemi opustit. Musím vyrazit někam pryč, do ciziny, kde žijí Drakastovi nepřátelé. Snad proto, že jsem tehdy byl v jižní části Drakastovi země, jsem se rozhodl zamířit na jih. A byla to správná volba.

Tak končí první kapitola mého příběhu, ve které jsem se učil snít a poznávat svět, aniž by mé tělo muselo opustit svůj lid a svou zem. Strašlivým poznáním o zrození zrůdného dítěte a boji mezi Drakastem a přízraky jsem však nad sebou podepsal ortel smrti. Nedoufal jsem, že tento útěk přežiji a že získám svobodu, ale obojí se mi s pomocí duchů a velkou dávkou štěstí podařilo. Můj útěk však tvoří jinou kapitolu mého příběhu – a o té vám povím příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>