Vůdkyně

V hvozdu Magawu se k vládě dostala dhaarka, jíž dnes všichni nazývají Vůdkyně. Vzhledem k tomu, že zde prosazováním nejrozšířenějších erinelských náboženství začala potlačovat tradiční druidskou víru v Bohyni Matku Zemi, v níž paradoxně sama vyrůstala, vysloužila si pověst tyranky a utlačovatelky. Je to však pravdivý obraz ženy, která sjednotila na kmeny roztříštěný dhaarský národ?

Lidé o mě říkají, že jsem krutá a bezcitná. Povídají si o tom, jak se koupu v krvi panen, abych si udržela věčně mladistvý vzhled a že se paktuji s Vládkyní temnot. Co by si asi povídali, kdyby mě viděli zde, ve svém stromovém paláci, jako vychrtlou umírající bábu? Připadám si stará a unavená. Už mě nazajímá, co se děje v Magawu, už to není můj boj. Smrt mi vzala všechny, které jsem kdy milovala: můj muž Akilion zahynul v bitvě a náš syn Camthalion se narodil mrtev. S nimi ve mně zemřela Bohyně Matka a když zemřel otec Kayn, zemřela i má víra v nové bohy. Šiky dhaarů a lesních elfů stále bojují v mém jméně za vymýcení falešné víry druidů, ale má to snad nějaký smysl? Proč si bohové své malicherné bitvy nebojují sami, daleko od lidí?

V pohraničních hvozdech opadlo veškeré listí a do Magawu se vrátily monzunové deště. Nikomu už nezáleželo na tom, zda zemřu, nebo budu žít, a mně také ne. Přestávala jsem jíst, přestávala jsem pít, procházet se mezi stromy, žít. Generál Fiarin mi každý měsíc kvůli protokolu přináší hlášení o bojích s druidy, ale já jej neposlouchám. Jsem příliš slabá. Dny plynou jeden za druhým, aniž by se od sebe nějakým způsobem lišily, když za mnou bez vyzvání přijde služebná.

„Nevolala jsem tě, proč mě rušíš? Nevidíš, že potřebuji odpočívat?“ obořila jsem se na ni. Vlastně ani nevím proč. Možná to bude tím, že jsem zrovna vzpomínala na Akiliona.

„Má paní, neobtěžovala bych tě, kdyby se nejednalo o tak naléhavou záležitost. Přišel za tebou nějaký muž, podle vzhledu čaroděj, a žádá si mluvit s tebou.“ Dívka působila vskutku vystrašeným dojmem, pravděpodobně se jednalo o jednoho z mocnějších čarodějů. A nebo to byl jen nějaký řadový kouzelník, který ji vyděsil uhraničivým pohledem a několika pověrami.

„Zaveď jej do pokoje pro hosty, nabídni mu jídlo a koupel a čisté šaty, ať vidí, že pohostinnost Vůdkyně neupadá. Ale řekni mu, že nepřijímám žádné hosty, neboť se oddávám neporušitelné samotě.“

Služka se uklonila a utekla pryč. Když záhy přicupitala, pocítila jsem záchvěv vzteku, což byl první cit, který jsem po takové době apatie cítila. Okřikla jsem ji.

„Má paní, pokorně se ti klaním, ale ten muž pravil, že nepřišel za Vůdkyní dhaarů, ale za Morwein Paní Havranů a ta nesmí odmítnout žádost o setkání, žádá-li o něj samotný filosof Stařec.“

Oproti nechuti se ve mně zvedla vlna zvědavosti. Tak Stařec… Ale co může chtít? Vždyť je to přece člověk druidů, ten zrádce. „Řekni mu, že jej tedy přijmu. Počkej, pošli mi sem nejprv někoho, kdo mi pomůže se upravit.“ Takhle jej nemohu přijmout, slabá, vyčerpaná, stará, ve své ložnici. Před Starcem neukážu žádnou slabost. Služebná mi pomohla se umýt a oblékla mne. Dokonce jsem si po dvou neúspěšných pokusech sama upletla cop a na čelo si nakreslila srpek.

V místnosti kouřil skomírající oheň, jelikož pršelo a kapky deště se sem dostávaly průduchem ve střeše. U něj se krčila sehnutá postava v kápi, ale vedle sebe měla kostěnnou hůl, podle níž jsem jej poznala. Když jsem vsoupila, otočil se. Vlasy měl už úplně šedivé, prstý celé oteklé a chybělo mu jedno oko.

„Tak ty si stále říkáš, filosof, ačkoliv sloužíš jen druidům a mé vůli vzdoruješ?“

„Nevím, jak jinak bych si měl říkat,“ pravil tím svým melodickým hlasem, který jsem v mládí měla tak ráda.

„A proč přicházíš, čaroději Starče?“ zeptala jsem se o něco ostřejším hlasem, než bych bývala chtěla. Zmocňovala se mě závrať.

„Na to opět nedokážu odpovědět, snad abych opět viděl svou přítelkyni, jíž všichni považují za mrtvou.“ Zrak mi zakalila bílá mlha, jíž rozkrájel Starcův pevný hlas: „Dělej, podej židli, tvé paní není dobře!“ Služebná mi okamžitě přistavila staré dřevěné křeslo.

„Ubohá Morwein, ubohé děvče,“ hladil mne Stařec po vlasech a já poprvé od doby, co zemřel otec Kayn, pocítila, že bych mohla plakat; zaťala jsem zuby, protože jsem věděla, že kdybych povolila, rozpustila bych se v jezeru slz.

„Nejsem už děvče, čaroději Starče, a ty ses sem vloudil pod falešnou přetvářkou poutníka v nouzi. Řekni, cos‘ chtěl, nebo se odeber dál svými cestami.“

„Paní Havranů – “

„Nejsem Paní Havranů!“ křikla jsem a vzpomněla si, jak jsem Starce nazvala zrádcem, když mi i po složení přísahy odmítl poslušnost. Jak jsem se opovážila jej soudit, když jsem odvrhla svůj titul kněžky druidů a zradila i své poslání proroka nových bohů?

„Co tedy jsi? Vůdkyně dhaarů? Generál Fiarin si za tývmi zády dělá, co chce. Křižuje čaroděje a plení svatyně, které jsi přikázala zachovat. Od té doby, co zemřel Kayn, se z náboženského sváru stalo vykořisťování starověrných. Nemůžeš být ničím jiným,než Paní Havranů, a pokud nejsi ani jí, pak jsi potom Morwein, Morwein a nikdo jiný. Má nejdražší, tady zemřeš, zemřeš žalem a smutkem z dobrovolného vyhnanství.“

„Proto tady jsem,“ pravila jsem a uvědomila si, že je to skutečně pravda. „Celý můj život ztroskotal, Starče, vše, oč jsem se kdy pokusila, ztroskotalo. Chtěla jsem Magawu zasvětit novým bohům, ale ti mě opustili a zůstala se mnou jen zrazená Bohyně. Měl by to být tvůj triumf, filosofe Starče.“

Ale on jen zavrtěl hlavou: „Žádný triumf, má drahá. Dělám jen to, co mi určil Osud za úkol. A skutečně, je-li tvůj Osud zapříčinit konec světa, který známe, proč bychom této zkáze nemohli čelit ve službách našich bohů? Dny druidů Bohyně Matky jsou sečteny, prostupně ji vytlačují přírodní bohové z civilisovaného světa. Ale proč se nevrátíš k nám, abys svou pevnou vůlí čaroděje a druidy přešlých věků zavedla do legend, kde budeme čekat na úsvit nového dne, třebaže nemusí nikdy přijít? Nastává nový věk, Morwein, alespoň pro Magawu, pomož nám se na něj připravit, vždyť jsi nejvyšší kněžka, Paní Havranů! Dlužíš nám to, za to, co jsi udělala! A u druidů se vyléčíš.“

„Vyléčím,“ odvětila jsem pohrdavě.

Stařec na mě smutně pohlédl. „Má nejdražší lásko,“ nazval mě. Náhle mi připadlo, že je jedinou osobou, která mě zná takovou, jakou doopravdy jsem. Dokonce i pro Akiliona jsem byla jen kněžkou a dcerou bohatého muže. Ale pro Starce jsem byla Morwein, taková a žádná jiná. Vždycky jsem si myslela, že láska je něco jiného, takový ten planoucí cit, který jsem cítila k Akilionovi, ale ke Starci jsem cítila jen o málo víc, než odtažitý soucit… Přesto jeho jediného napadlo podívat se, jestli neumírám žalem.

Ale jak se opovážil vyrušit mě teď, když už jsem vítězství měla na dosah, kdy jsem už málem došla věčného klidu, který nás čeká mimo tento svět? „Ne,“ řekla jsem. „Druidové mi vzali lásku a rodinu, vyplivli mě mě jako použitou rituální oběť, když jsem porodila mrtvé dítě a zabili otce Kayna, který ve mě jako jediný vkládal naděje, byť se ukázaly býti lichými. Nemůžu se vrátit k druidům, Starče. Ne,“ opakovala jsem, couvala a skryla obličej v dlaních, „ne, nech mě tady zemřít, čaroději Starče, který jsi se falešně nazýval filosofem Vůdkyně!“

Ani se nehnul. Svěsil už tak pokleslá ramena a v sedě se opřel o kroucenou hůl z dračí kosti. Oteklé klouby mu zbělaly. A pak začal zpívat. Nerozuměla jsem slovům, ale melodie mě dojímala. Vzhlédla jsem. Proti mě stála postava plná světla a volala mě ze smrti zpět k životu. Uzřela jsem rozkvetlé louky a hluboké šero pohraničních hvozdů Magawu, koloběh neustále se rodícího života a mezi tím vším Starce, který nesl svěstlo. Zpíval o větru ve vlasech, babím létě, mlze rán, lučních motýlech, radosti ze života. Zjistila jsem, že k němu natahuji ruce a on něžně odložil hůl a uchopil mě, napůl v mdlobách, do svého náručí. Na okamžik mě hřály teplé ruce Bohyně. Pak zbyl jen Starcův melodický, napůl výsměšný hlas: „Neudržím tě, Morwein, to dobře víš.“ A usadil mě na židli, stále mě objímaje. A najednou jsem se rozplakala. Konečně jsem plakala, plakala jsem pro Akiliona, kterého na popel spálili druidi, pro svého synáčka Camthaliona, jenž se uškrtil na pupeční šňůře, pro otce Kayna, který mě miloval jako dceru a kvůli mě zemřel, a kvůli sobě, která tohle všechno prožila… A on znovu řekl: „Ubohá Morwein, ubohé děvče,“ a tiskl mě ke své kostnaté hrudi, dokud jsem nevyplakala všechny slzy.

„Nechoď zpátky k nám, Morwein, nechceš-li. Ale pamatuj, že jsi dcerou starého světa a nový věk tě pohřbí spolu s námi. A až se tak stane, až tak Osud určí a Bohyně poručí, najdu si tě a nenechám tě už trpět.“ A pak se zvedl a jednoduše odešel.

Poprvé za mnoho dní jsem jedla. Nabírala jsem síly a nenápadně začala opět pozorovat život v Magawu. A dva dny po Starcově návštěvě jsem nechala popravit generála Fiarina.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>