Svědomí

Pro práci si šel s písní na rtech. Bylo krásné jarní ráno; slunce svítilo, ale byl příjemný chládek a přes den určitě nebude ani vedro ani zima. Měl rád takové počasí, a měl rád jarní přírodu. Měl rád i upovídané pocestné a pohostinné vesničany zvědavé na zvěsti ze světa. Měl rád snad všechny aledonské cesty, a snad všechny vesnice u nich. Jen do jedné se už nechtěl vrátit, ale proč si to připomínat?

Možná pojede do Tosy, a snad i dál do Malé Dohody. Mohl by odtamtud přivézt ženě nějaký dárek, třeba takový krajkovaný čepec, jaké se vyrábí v Edenu. Nebo pojede do Kai, tou krásnou cestou s divokými Karskými vrchy po levici a s úrodnými poli a pastvinami po pravici. Klidně by jel i někam do Loharských lesů, vždyť má známé i mezi barbary, takže mu nikdo z Loharů neublíží. Jak jen měl rád svou práci!

Za chvíli už vycházel z poštovní stanice k hospodě, aby se před cestou nasnídal. Objednal si broliandské pivo a hrachovou kaši a rozložil dopisy před sebe na stůl. Přečetl si adresy – tohle je do Broliandu, tohle taky, tenhle balík má v Broliandu předat poslům do Kaledonie, tohle je do jedné vesničky u Broliandu a tenhle dopis má doručit… NE! Pojede všude, ale ne tam. Ne do Tangardu!

Píseň na jeho rtech umlkla a jeho nálada teď připomínala spíš podzimní plískanici než krásný den za dveřmi hostince. Proč zrovna tam? Nemohl by ten dopis zahodit, a Tangardu se jednoduše vyhnout? Bylo to zakázané, ale snad by mu to prošlo. Komu že to má doručit? Ne, to je pro tangardského barona, nedoručení by mohlo vyjít draho. Proč u všech bohů musí jet zrovna tam?

Lerik. Upovídaný pohodář, zábavný společník. A hodně inteligentní a dost vzdělaný. Jen se nikdy nenaučil dávat si pozor na jazyk, zvlášť když něco vypil. Proč se zrovna on musel míchat do politiky? Za občanské války to bylo příliš nebezpečné…

Dojedl, dopil a odešel. Odešel ke stájím a beze slova sedl na čerstvého koně. Odbyl stájníka zajímajícího se o jeho stav. Promiň, kamaráde, ale s tímhle se svěřit nemůžu. Pomalu vyjel směrem k broliandské bráně. Musí dopis předat, tak ať to má rychle za sebou. Vždyť se v Tangardu nemusí moc zdržovat.

Tehdy jeli spolu. On do jednoho městečka mezi Broliandem a Sorethem, Lerik do Broliandu. Proto jeli vedlejší trasou, mimo hlavní arendijskou cestu, přes Tangard, kde měl Lerik milou. Docela pěkná holka. Jak že se jmenovala? Berissa?

Bohové, proč museli v tangardské hospodě pít? A proč se museli opít?

Na rušné arendijské cestě poznal mnoho zajímavých lidí, a chodil tudy rád. Teď však po společnosti netoužil, a Samařiny sochy na každém rozcestí mu nedodávaly pocit bezpečí, ale připomínaly jeho vinu. Až to bude mít za sebou, bude se muset vyzpovídat…

Krčma Pod tvrzí. Tam tehdy seděli, a bavili se. Proč však musel Lerik mluvit o politice? A proč zrovna před velitelem stráže? A proč… Ne, musel to udělat, jinak by skončili na popravišti oba. Nebo to bylo jinak?

Už kus před Tangardem jel plnou rychlostí. Štval koně, aby už byl ve vesnici a mohl vyřídit svou povinnost. Jen se neotáčet k šibeničnímu vrchu…

Šibeniční vršek za vesnicí. Skupina vojáků vedla Lerika k jedné z šibenic. Už na ní viselo několik těl z počátku občanské války, ale byla velká a místo pro dalšího na ní bylo. Bylo to pro něj peklo, poslouchat jak mu jeho přítel nadává do zrádných hadů a mrzkých psů. Nejhorší na tom bylo, že to bylo právem, a pochvala od seržanta byla potvrzením jeho zrady. Ale on nemohl jinak – vždyť by skončil s Lerikem na jedné šibenici. A nebo všechno bylo jinak?

Přijel k tvrzi. Vojáci jej pustili dovnitř a velitel posádky od něj převzal dopis. Starý velitel padl za občanské války, ale stejně hrozilo, že jej někdo pozná…

Velitel mu tehdy dal dopis, který měl odevzdat na velitelství v Awě. Dopis nikdy nedoručil – ze seržantových náznaků pochopil, co je obsahem listu. Jednou udal, ale nechtěl se stát špehem a donášet na další lidi. To však Lerikovi život nevrátí…

Konečně v Broliandu. Jedna z adres byla na Samařině náměstí. Nechtěl se vyzpovídat? Teď už pocit viny z paměti nevytěsní, a po deseti letech jej snad nikdo nebude trestat za nedoručení důležité vojenské zásilky. Vešel do chrámu a vstoupil do zpovědnice…

Velitel posádky se choval, jakoby o Lerikově buřičství vůbec nevěděl. Možná velitel ten večer vypil moc na to, aby si něco pamatoval, možná protistátní řeči toleroval, když je pronesl někdo příliš opilý. Anebo jen byl dobrý herec a chystal se Lerika popravit tak jako tak. Tahle pohodlná varianta však nebyla moc pravděpodobná, a on si to teď musel přiznat. Normálně by ho to zničilo, ale ve svatostánku bohyně spravedlnosti a s knězem před sebou to dokázal. A nebylo to tak zlé, jak se obával.

Kněz jej vyslechl a udělil mu pokání: vztyčit na Šibeničním vršku nad Tangardem smírčí kámen, omluvit se všem žijícím Lerikovým příbuzným (bude muset někde najít jeho sestru) a Berisse za smrt příbuzného či milého a požádat je o odpuštění. Těžký úkol, ale dělá to pro sebe a pro bohyni.

Za měsíc již stál kámen s rytinou úst s vyplazeným jazykem na svém místě. Berissa klidně odpustila; Lerika oplakala už dávno a voják místní posádky je lepší partie než posel, který se doma jen občas mihne a moc peněz nepřinese. Najít Lerikovu sestru bude těžší, ale vzhledem k jejich vztahům pro ni určitě nebude těžké odpustit. Lerikovi to život nevrátí, ale výčitky svědomí aspoň nejsou tak hlasité.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>