Převozník

Příběh jednoho z Převozníků, duchů, kteří provázejí duše ostatních mrtvých na jejich Cestě do Dvorany života.

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“Eustach, bledý kostnatý stařec v šedém kněžském rouchu, spíš přízrak než živý člověk. Bezpochyby živé jsou jen oči, jejichž pohled působí jako rozkaz. Odráží vnitřní klid a stovky let rutiny. „Bude z něj Převozník.“ pomyslí si.Garren, vysoký šlachovitý muž, s rozcuchanými tmavými vlasy, oděný v kožené vestě a černém plášti. V očích se mu odráží zmatek a strach. Slabě znatelná rudá čára na jeho krku odráží způsob nedávné smrti. „Kde to jsem? Jak se to mohlo tomu zmetkovi Arminovi podařit a kdo je tenhle dědek?“ Snad je to tím dívným pohledem, že se mu v mysli vynořují vzpomínky na všechny, které zabil. Najednou cítí něco, co za života úspěšně vytěsnil – vinu.

Aniž by pohnul ústy, stařec promluví:

„Spoutal jsi mnoho duší poutem nenávisti. Máš v sobě sílu, dokážeš odčinit své viny. Vyber si: buď se staneš Převozníkem a v boji s démony si vysloužíš odpuštění, nebo budeš konfrontován se svými nepřáteli bez ochrany úřadu Převozníka.“

Garren: „Jaký to má výhody?“

Eustach: „Pouto převozníka je řehole, oběť a odříkání. Osudem Převozníka je ukazovat cestu, která je mu zapovězena, dokud pouto Převozníka nepomine. Slib však převozníka chrání a dává mu sílu, aby mohl plnit své poslání.“

Garren: „Takže není o co stát. A ta druhá možnost?“

Eustach: „Než tvé oběti překonají pouta nenávisti, musí ti odpustit. Ne všichni dokáží odpustit, aniž by projevili svou nenávist a Převozník ji uzamkl mimo ně. Duch nemůže zemřít, ale může trpět, a tvé utrpení je nutné pro uzamčení nenávisti.“

Garren: „Jako Převozník se tomu vyhnu?“

Eustach: „Jako převozník budeš chráněn, naučíš se uzamknout nenávist projevenou v jejich útoku.“

Garren: „Dokážu se bránit sám.“

Eustach: „Ne proti dostatečné vůli. Zaútoč na mě.“

Mrtvý vrah chce starci vlepit facku, ale nemůže se ani hnout.

Garren: „Je nějaká třetí možnost?“

Eustach: „Nejsi dost čistý, abys jí byl schopen.“

Garren: „To potěší. Co mám dělat, aby se ze mě stal Převozník?

- - -

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“

Eustach, bledý kostnatý stařec v šedém kněžském rouchu, spíš přízrak než živý člověk. Jeho oči hypnotizují ženu před ním. Garren, vysoký muž po jeho boku, na ni hledí s opovržením, ale i s výčitkami svědomí. Stařec jakoby mu říkal: „Sleduj a uč se.“

Livia, šeredná žena v drahých šatech. Za života bývala krásná, ale pýcha a nenávist ji zošklivily. S nenávistí sleduje mladého muže, nejraději by mu rozdrápala obličej na kost. Jen strach ze starce ji brání zaútočit.

Stařec pokračuje: „Livie, jsi připravena vydat se na Cestu?“

Livia: „Až zabiju toho zkurvysyna!“

Eustach: „Projev tedy svou nenávist, Livie. Braň se, Garrene.“

Liviina nenávist letí proti Garrenovi jako temná střela, Garren se staví do střehu. Livia plane nenávistí a nevnímá nic jiného než svůj cíl, Garren je napjatý a soustředěný jako vždy během boje. Ze své převoznické aury tvoří štít a odráží jím útoky. Není to snadné, ale jeho ochranou nic nepronikne. Livia zuří, útoky zesilují, Garrenův štít začíná slábnout. „Takovou radost ti neudělám.“ pomyslí si Převozník, když potlačuje výkřik bolesti z nevykrytého úderu.

Stařec jakoby vyrostl, jeho ruce se dotýkají Livie i meče její nenávisti a odtrhávají je od sebe. Livie se zmateně zastavuje, nenávist v její mysli vystřídal prázdný klid. Garren si oddechne, první souboj od své smrti má za sebou.

Eustach: „Věz, Livie, že za Bránou není žádná nenávist, jen klid a smíření. Následuj mě, cesta tě očekává.“

Livie: „Co… Co se stalo?“

Eustach: „Tvoje nenávist ti byla odňata. Následuj mě, než se vrátí.“

Teď nedokázala odolávat.

- - -

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“

Eustach, bledý kostnatý stařec v šedém kněžském rouchu, spíš přízrak než živý člověk. S klidem zkušeného Převozníka v očích si měří horu zlatých tretek před sebou a zejména jednu z masek z hromady hledící. Garren, mladý Převozník po jeho boku, sleduje démona s potlačenou chtivostí smíšenou s chladným zpytováním, má před sebou nepřítele. Poznává tvář na masce, pohlcení hromadou zlata považuje za spravedlivý trest pro lakomce Gerolama. Jenže tu není, aby trestal, ale aby osvobozoval.

Mamon, poklad nezměrné ceny, složený z nádherných šperků a klenotů ze zlata, stříbra a drahých kamenů, zlatých prutů a mincí, runami zdobených zbraní a zbrojí, soch, obrazů a posmrtných masek, zlatého nádobí a dalších cenností; tomu všemu vévodí zlatá socha boháče v nadživotní velikosti, s očima z chladných diamantů. Je napjatý a opatrný, očekává náročný boj. Věří své moci, ale Eustachova sláva dosáhla i k němu a Převozníkova aura prozrazuje, že pověsti nelhaly. Ten druhý Převozník nevypadá nebezpečně, přinejmenším v porovnání s Eustachem. Gerolamo, Mamonův otrok, si i se svou omezenou vůlí vzpomene na den vraždy a zmocní se ho strach, který vystřídá nenávist. „Rozmačkáme toho malého lumpa!“ křičí na své spolubojovníky v démonském stádu.

Eustach: „Mamone, zaklínám tě jménem Esseta a Caleba, Samary a Zegora, Branta a všech ostatních dobrých bohů! Propusť Gerolama na Cestu, neboť na něj bohové nezapomněli!“

Aura starého Převozníka se rozzáří, hlavně koruna na jeho temeni plane božským jasem. Mamon proti své vůli couvne, jakoby vítr vyvolaný Eustachovým vzýváním pohnul matérií snového světa.

Mamon přechází do útoku. Horda mincí, kalichů, svícnů, náhrdelníků, prstenů a zdobených zbraní obklopí Převozníka a začne na něj dorážet. Ten ji odráží úspornými pohyby svých rukou, ve kterých drží světelné štíty, zatímco z paprsků jeho svatozáře létají blesky a kam dopadnou, tam cenností vybuchují a taví se. Zlaté vojsko řve hněvem a bolestí, ale klidnému Převozníkovi chráněnému samotnými bohy nedokáže znatelně ublížit. Jen jednou se mu zlatý řetěz omotá kolem nohy, aby byl v zápětí rozťat vejpůl jedním z Eustachových světelných kotoučů.

Garren, soustředěný a mnohem víc napjatý než během předchozího boje, si hledí svého plánu – své světelné nože vrhá na Gerolamovu masku. Lakomec vyráží proti němu následován proudem zlatých předmětů, paží démona chamtivosti. Garren očekává útok, strach však na okamžik naruší jeho soustředění. Gerolamo se na něj vrhá následován svícnem, dýkou a talismanem ve tvaru hvězdy. Další předměty se zastavují o Eustachův štít – za života by tak rychlý skok jako starý Převozník nezvládli ani nejlepší atleti. Ostatní předměty se vracejí ke stádu, jen Gerolamo se už v lidské podobě zkouší prát s Garrenem, ale je v mžiku znehybněn a vlečen pryč. Mladý Převozník s osvobozenou duší i démon ustupují, jen stařec zůstává na svém místě. Gerolamo se rád vydá na Cestu, nechce se zase nechat sežrat démonem.

- - -

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“

Garren, vysoký šlachovitý muž, s rozcuchanými tmavými vlasy, oděný v kožené vestě a plášti zářícím matným světlem. V jeho hlase se zračí netrpělivost a jeho oči vyzařují směs sebevědomí a autority plynoucí z jeho postavení a potlačené nejistoty nezkušeného. „Bojovat umim, čeho se bát. Eustach mě nemusí vodit za ručičku.“

Perthis, drobný plešatý mužík středního věku oděný v měšťanské haleně. Má oči zajíce, jsou plné strachu. Za ním se krčí Vlkotlam, jeden ze slabých predátorů země mrtvých. Už nějakou dobu sleduje toho zbabělce, už ho otevírá jako knihu, brzy vnikne dovnitř a začne s hostinou. Tuhle vyhlídku teď ohrozil ten vetřelec. Co teď? Zajíc se bojí i vetřelce, je ještě slabší než obvykle. Rychle dovnitř, než vetřelec využije strachu ze sebe a zabere si Vlkotlamovo právoplatné místo.

Z jedné strany letí stín s vlčí hlavou, z druhé světelná dýka, Perthis, ochromený strachem, stojí uprostřed. Hlad, chladná cílevědomost a strach. Hladový duch přeskakuje bázlivého a vrhá se na chladnokrevného, snaží se překonat bolest způsobenou jeho světelnými drápy. Garren trochu couvnul; démon je hrozivý, musí být silný. Slib Převozníka s sebou však nese i zbraně a výcvik proti takovým démonům. Vlčí tlama se zakusuje do Garrenovy levačky a on mu svou převoznickou dýkou zasazuje stále další a další rány. Stín se obrací na útěk, hlava se rozplývá v černém mračnu pokrytém stále dalšími dírami. Vlkotlamova zuřivost přechází do Garrena, chce se mu démona zabít, rozčtvrtit, sežrat. Někde vzadu se však ozývá neodbytný hlas: „Proč jsi tady? Co tady děláš?“

Perthis překonal zkamenění a teď utíká. Proměnil se v králíka nebo snad v ptáka, letí světem mrtvých neuvěřitelnou rychlostí. Převozník se na poslední chvíli vzpamatoval – jeho vlčí zuřivost mu pomáhá vyvinout stejnou rychlost a přitom neztratit stopu. Jako vlk se vrhá za zvířetem, které má ulovit a odnést k Bráně, jak mu velí přísaha Převozníka. Vpředu králík, za ním vlk, vpředu zavražděný, za ním jeho vrah. Překonávají různé překážky a nástrahy, až se svět kolem nich změní v tmavý tunel, důležitý je jen pronásledovaný a jeho pronásledovatel. Trvá to věčnost a zároveň pouhý okamžik, ani jeden si už nepamatuje, proč a jak hon začal.

Najednou se na konci tunelu vynořuje světlo. Zastavují se, vzpomínají si na svůj strach a na svou povinnost.
Garren: „Hodnej, přesně semhle máš jít. Neboj se, já tam za tebou nemůžu. Ale proběhli jsme se pěkně, dostat tě teď je mnohem těžší než za života. Tak tam pozdravuj, kamaráde.“

Perthis dělá poslední krok a mizí v záplavě světla.

- - -

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“

Garren, vysoký šlachovitý muž s rozcuchanými tmavými vlasy, oděný v kožené vestě a plášti zářícím matným světlem. Jeho kamenná tvář prozrazuje soustředění, ale i mírnou podrážděnost.

Lucien, stejně vysoký, ale štíhlejší než Převozník, se světlými vlasy a hladovým výrazem na tváři. Drží za ruku drobnou tmavovlasou krásku; jsou nazí, právě skončila další noc jejich lásky. Pravá Elena je kdesi daleko, kam ani jeden z mužů nedohlédne, ale Elena – fantom je tady, vyplňuje většinu jeho vědomí. Vzpomínka, sen, pro kohokoli jiného matná a neživá, ale pro Luciena jasná a nádherná. Mladíkovy myšlenky se teď na chvilku odpoutaly od dívky a zavládlo v nich podráždění a nenávist vůči jeho vrahovi. Dívka – fantom je zmatená – co od ní její stvořitel a milenec očekává? Krčí se za ním a nechává konfrontaci na něm.

Garren: „Hele, chlape, teď půjdeš se mnou. Tu kočku tady budeš muset nechat.“

Lucien: „Elenu neopustím! Tentokrát ji ochráním, teď je se mnou, nikdo ji nezabije! Jen přes mou mrtvolu!“

Garren: „Ta holka je fantom, démon. Chápu, že je to fajn, ale nemůžeš se tady pořád muchlovat s přízrakem, se succubou. Akorát tě vycucne.“

Lucien: „Z čeho Elenu obviňuješ? Je opravdovější než kdykoli předtím! Ty vrahu, lháři, démone! Zabil jsi mě, a teď mě chceš připravit o mou lásku, o mé jediné štěstí!“

Garren: „Opravdovější než kdykoli předtím, chacha. Jak dobře jsi ji vůbec znal, za života?“

Lucien: „Lépe než kdokoli jiný! Co proti nám pořád máš, pse?“

Garren: „Taky jsem jí znal. A hlavně mě starej Eustach naučil něco o démonech, a tak je mi na první pohled jasný, že tahle holka je prašivej fantom. Prostě sis ji vysnil a zajímá tě víc tvůj sen než skutečná Elena. Pojď, zavedu tě za skutečnou Elenou.“

Elena – fantom: „Chce mě zabít, tak jako mě už zabil jednou! Zachraň mě, lásko!“

Garrenovy pocity během hovoru přešly od znuděného klidu přes nevěřícnost nad Lucienovou zatvrzelostí až k lehkému zoufalství. V Lucienovi jen kypí vztek.

Lucienovi se v ruce objevuje meč. Garren se stav do střehu a tasí stříbrnou dýku. Chceš boj, chlapče, máš ho mít. Převoznické svědomí však křičí: „Ne! Žádné násilí!“ Jak by dopadl, kdyby se neřídil tím lepším a hlavně praktičtějším, co v něm je? Teď je čas odejít a vrátit se až se skutečnou Elenou. Elena sice není jeho oběť, ale stejně potřebuje její pomoc.

„Přivedu ti Elenu. Nechci abys v tu chvíli byl na nudličky, takže mě neprovokuj tim mečem. Nashle.“

- - -

„Jsem Převozník. Odhoďte pouta k minulému životu a následujte mě. Cesta vás očekává.“

Garren, vysoký šlachovitý muž s rozcuchanými tmavými vlasy, oděný v kožené vestě a černých kalhotách, se zářícím pláštěm omotaným kolem levé ruky. Jeho kamenná tvář prozrazuje soustředění, mírná podrážděnost se schovává za maskou klidu.

Dvojice uprostřed arény přerušila boj a hledí na vetřelce. Muž a žena, oba nazí, zkrvavení a ozbrojení. Vzájemná nenávist je spojuje jako černý provaz, dvojitá smyčka na jejich krcích. Maxwell, plešatý muž se zlým šklebem na rtech, v ruce třímá dýku. „Co tady chce? Snad nejde na pomoc tý děvce.“ myslí si. Elena, drobná černovlasá dívka, kdysi krásná, ale zohavená nenávistí i ranami. Navzdory své postavě není o nic slabší než její soupeř a její jehlice do vlasů není o nic méně smrtící než jeho dýka. „Snad to už skončí, snad mě zachrání.“ Démoni na tribunách kolem arény jen zklamaně hučí; tuší, že jejich zábava se chýlí ke konci, ale ani jednomu z nich se nechce bojovat s Převozníkem. Kdyby se zapletl do boje s jedním z nich, snad kdyby spustil štít té nebezpečné obezřetnosti, pak by ho roztrhali a poprali se o jeho kousky, ale do té doby nikdo z nich nechce riskovat. Ten nepříjemný Převozník není jejich starost.

Maxwell: „Vítej v zemi mrtvejch, ty hajzle! Na tenhle okamžik jsem se celou dobu těšil – až budu mít jistotu, že taky hniješ pod drnem.“

Elena: „Pomoz mi, prosím! Jednou jsi mě pomstil, teď mi pomoz se dostat od toho všiváka!“

Garren: „Z týhle arény vás dostanu oba. Nemusíte jít oba naráz, ale musíte se přestat rvát. Tak jste připravený vyrazit na Cestu?“

Elena: „Jakou cestu?“

Garren: „Cestu do ráje, tam kam duše po smrti choděj, když se nenechaj pohltit nenávistí nebo jinou vášní a když je nechytne žádnej démon. Je tam spousta světla, je to tam hezký a prej tam najdete klid.“

Elena: „Beru, když tenhle arogantní hulvát zůstane tady.“

Maxwell: „Tak ty mi ještě budeš říkat, co mám dělat, hošánku? Ale jo, jdu s tebou, když mě přitom zbavíš týhle fúrie.“

Garren: „Vezmu vás oba na nějaký bezpečnější místo a pak každýho zvlášť k Bráně, poslední krok do ráje už musíte udělat sami. Pro Elenu ještě mám práci.“

Elena si oddechla – tenhle boj nebude trvat věčně, i když ještě musí chvíli snášet přítomnost svého bývalého milence a vraha. Nenávist k němu není o nic slabší než ve chvíli, kdy ji během jejich posledního milování (nebo spíš mučení, Maxwell se během těch pár let jejich soužití změnil v sadistickou zrůdu) podřízl, ale únava a otupělost z nekonečného zápasu na život a na smrt volají po odpočinku a snad i vykoupení a klidu. Odpočinek jí démoni na tribunách nedopřejí, musí se dostat z jejich dosahu.

V Maxwellovi se mísí podráždění s úlevou. Podráždění proto, že jej pokořil jeho podřízený a vrah, úleva proto, že už nebude muset dělat šaška těm démonům a nechat se obtěžovat od té zrádné coury, která proti němu poštvala toho svého vojáčka. Tedy, ještě chvíli to bude muset přetrpět, ale uvítá klid.

Garrenovi spadl kámen ze srdce. Techniku na zamykání emocí ještě nepoužil, není si jistý, zda by ji dokázal účinně použít. Takhle snad nebude nutné to zkoušet.

Démonům je jasné, že zábava končí, a někteří se už vytrácejí, ale jeden, ostnatý jak obrovský ocelový ježek, seskakuje z tribuny a jde vyhodit vetřelce a udržet otroky v aréně; další se nechávají strhnout jeho příkladem. Samotného ostnatce by zastavit dokázal, ale je v jádru vrah, ne válečník, před přesilou je zvyklý utíkat. „Pevně se mě držte!“ křičí a vybavuje si člověka, se kterým ještě má co dočinění.

- - -

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“

Garren, vysoký šlachovitý muž s rozcuchanými tmavými vlasy, oděný v kožené vestě a plášti zářícím jasným stříbřitým světlem. V jeho tváři se zračí směs netrpělivosti, odhodlání a soustředění. Pouští muže a ženu, které při svém objevení zde pevně tiskl. Elena, drobná černovlasá dívka, krásná, ale zošklivená ranami a únavou; nahota odkrývá všechny její jizvy. Na tváři je jí znát překvapení. „Luciene!“ mimoděk vykřikne. Maxwell, plešatý muž středních let s postavou zápasníka, je stejně nahý a posetý ranami jako Elena. Jeho pohled těkající mezi přítomnými vyjadřuje jen pohrdání.

Lucien, vysoký blondýn oblečený do stejnokroje městské stráže. Je překvapený, zmatený a naštvaný Garrenovým druhým příchodem. Elena – fantom, dívka podobná pravé Eleně, avšak nezraněná a pro všechny kromě Luciena jakoby matná a šedivá; na sobě má červené šaty s hlubokým výstřihem. Schovává se za Lucienem; sdílí jeho vztek i překvapení.

Lucien si měří trojici, která se tu z ničeho nic objevila, a sahá po meči. „Kdo je…“ ptá se, když si uvědomí, kdo by mohla být ta žena – Garren mluvil o pravé Eleně. Ale to není možné! A nebo ano? Ať je pravá nebo ne, jeho láska se tříští mezi ni a jeho vysněnou Elenu, a touží tuto druhou Elenu ochránit a uzdravit její rány. „Eleno, jsi to ty?“

Pravá Elena svou dvojnici také nepoznala. Kdo je ta dívka? Je možné, že by Lucien podlehnul jiné? Vypadal tak upřímně zamilovaný, ale možná to přešlo. Je jí podobná – možná ho oklamala, vydává se za ni, přebrala jí jejího zachránce a její naději. Nejspíš si nějaký démon vypůjčil její podobu. I když její láska k Lucienovi nikdy nebyla tak silná jako jeho láska k ní, teď se plnou silou probudila z dlouhého spánku a vlila se do jejího srdce. Nesmí nechat Luciena ve spárech nějaké démonky. „Luciene, lásko, jsem to já! To mě nepoznáváš? Tolik jsem trpěla, asi mě rány a neštěstí tak zošklivily, že se tahle démonská podvodnice dokáže předstírat mojí starou podobu líp než já!“

Elena – fantom je v úzkých. Její pán se jí přestal věnovat, jeho vášeň přechází na tu cizí, zlou bytost a jí hrozí zapomnění a zánik. Musí na sebe strhnout jeho pozornost, musí zakřičet: „Luciene, nevěř jí! Já jsem Elena, ona je jenom přelud, kterým tě ten vrahoun Garren chce oklamat, aby nás oba zabil!“

Maxwell to jen pobaveně pozoruje. Teď je čas přilít olej do ohně, zkomplikovat život té zrádkyni i vojákovi, kterého chtěla poštvat proti němu a jeho cechu. Nebo si jen udělat z toho naivky legraci. Ukáže na pravou Elenu a se sarkastickým úsměvem prohlásí: „Tohle není žádná Elena, tohle je prašivej démon.“

Garren sleduje falešnou Elenu. Eustach se zmiňoval o technikách proti fantomům – přeražení vazby na stvořitele, přeražení vazby stvořitele na fantoma a poslání svého pohledu stvořiteli. Na první dva postupy nemá dost síly, ale na chvíli změnit Lucienův úhel pohledu zvládne. Vrývá si do paměti její obraz, soustředí se na všechno, co je na ní umělé, nepřirozené a démonské. Přechází si rukou přes oči, obraz nenápadně vkládá do dlaně a balí jej do kuličky. V nestřeženém okamžiku jej hodí do Lucienovy aury…

Elena se odtáhne ještě dál od Maxwella, zle se na něj podívá a začne se hájit: „Luciene, nevěř mu! Nechal tě zabít, mě zabil a od té doby se snaží mě zabít zase! A ty mě chceš nechat tomu hajzlovi napospas?“

Lucien: „A co když si tě jenom ten vrahoun Garren vyčaroval, aby mě zbavil mojí Eleny?“

Elena se rozpláče. Teď, ve chvíli největšího pokoření, jsou její city k Lucienovi silnější než kdykoli za života. Jeho pochybování ji uráží, ale taky nutí bojovat. Přímou cestou neprorazí, ani nesmí mluvit o sobě, musí spolknout hněv a zkusit něco jiného. Jiná možnost ji teď nenapadá, a tak se zeptá: „Jsi s ní opravdu šťastnej?“

Její útok se trefí do černého. Lucien se zamyslí. Je skutečně šťastný? Má vše, co si přál, ale jeho posmrtný život je takový šedivý, neumí si to užít, jak by chtěl. Je to štěstí?

„Jasně, že je šťastnej. Řekni, že si šťastnej, miláčku!“ Elenin hlas teď zní nějak cize. Otočí se k dívce po svém boku a zděsí se. Je šedivá, matná, umělá, nelidská. Odtáhne se od ní a podívá se na druhou Elenu – ta vypadá normálně, jakoby ji slzy dělaly ještě skutečnější. Jejich pohledy se setkají a on slyší Garrenův hlas: „Fantazie může bejt hezká, ale prostě neni skutečná. Tak nech tu svoji fantazii bejt, vidíš že tě skutečná Elena potřebuje.“

Uf, oddychl si Garren. Vyšlo to, neprokouknul tu protiiluzi. Teď už nebude problém dostat všechny za Bránu.

- - -

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“

Garren, vysoký šlachovitý muž, s rozcuchanými tmavými vlasy, oděný v kožené vestě a černém plášti. Pohled jeho očí je jako rozkaz, je v něm nějaká klidná a sebejistá síla. „Bude z něj Převozník.“ pomyslí si.

Armin, světlovlasý muž podobné postavy jako Garren, na pažích a na hrudi nápadně tetovaný, oděný jen v tmavých kalhotách. Několik slabě znatelných jizev po bodnutích dýkou odráží způsob jeho nedávné smrti. „Kde to jsem? Co tady dělá Garren, když je už tři roky tuhej? Aha, Caradoc mě dostal, hajzl. Nejspíš mi něco namíchal do snídaně, nemít tu sračku tak ho srovnam na jednu hromadu coby dup.“ Z paměti se mu vynořuje vzpomínka na Garrenovu smrt a následují vzpomínky na všechny, které zabil. Najednou cítí něco, co za života úspěšně vytěsnil – vinu.

Aniž by pohnul ústy, Garren promluví: „Vítej mezi mrtvejma, kámo! Na rovinu, nadělal jsi tady svinčík, pěknejch pár duší tady kvůli tobě zůstalo trčet. Musíš si po sobě uklidit. Je mi jasný, že na to máš. Druhá možnost je nechat se pořádně zmlátit od všech, co tě nenáviděj. Nenechávat svoje nepřátele naživu je dobrej způsob, jak se naživu udržet, ale doufám že ti je teď jasný, co to má za následky.“

Armin: „Jak jako uklidit?“

Garren: „Dělám Převozníka, to znamená, že pomáhám duším mrtvejch vybřednout z tý špíny, do který se po smrti leckdo dostane. Dostávat je do ráje, prostě tam, kam maj jít. Když ses tak snažil získat můj poslední flek, tak by ti moh‘ vyhovovat i tenhle.“

Armin: „Vo tenhle flek nestojim, jestli neni dobře placenej.“

Garren: „Placený už neni nic, leda nechat se sežrat ňákým démonem. Převoznická vejplata vypadá tak, že tě naučíme v tomhle světě chodit, bojovat s démonama a další užitečný věci.“

Armin: „Neni něco lepšího?“

Garren: „Ještě můžeš dělat fackovacího panáka, většina z těch co jsi zabil tě nenechá jít dokud nesplatěj účty. Taky se můžeš nechat sežrat démonem, ale o to určitě ani jeden z nás nestojí.“

Armin: „Když budu Převozník, tak mě nechaj bejt?“

Garren: „Nenechaj, teda ty je nenecháš na pokoji. Jako Převozník budeš muset zachránit všechny svoje oběti, ale budeš schopnej se bránit a s trochou štěstí a chytrosti to zvládneš. Nikdo kdo nedávno umřel ti vejprask nedá, málokdo kromě Převozníků a démonů tady umí bojovat.“

Armin: „Bojovat umim už teď a žádnej převozník nejsem.“

Garren (vlepí nehybnému Arminovi facku): „To jsem si myslel taky. Za života a tady se bojuje úplně jinak. Jseš bojovník, tady se naučíš bojovat docela rychle, ale zatim bojovat neumíš.“

Armin: „Fajn, tak beru, když mě naučíš tady bojovat. Co mám dělat, aby se ze mě stal ten Převozník?“

6 komentářů u „Převozník“

  1. Uf, upravování při sazbě byla fuška jako obvykle, zlatý starý web :(

    Tahle povídka o mrtvých a o podsvětí v dvojím slova smyslu se někdy objeví v nějakém modulu věnovaném magii, samozřejmě rozkouskovaná na jednotlivé scény. Do té doby aspoň trošku poodkryje, jak vypadá posmrtný život nebo aspoň ta jeho část, kterou mohou poznávat aspoň theurgové.

  2. Poviedku som čítal pri redakcii, pekne napísané. Odhaľuje určité aspekty „nadpozemských oblastí“ Erinelu. Ak budeš tvoriť modul, bolo by užitočné rozpracovať aj tézy z modulu Principu světa: najmä od str.11 o typoch mágie – tam je to veľmi stručné. Teda viac konkretizovať.

  3. Než vznikne nějaký magický modul, ještě hodně vody odteče v řece Wondaru. Ale téma nadrealit a posmrtného života už řeším nějakou dobu, hlavně od té doby, co si brácha vytvořil postavu theurga Tharona.

  4. Zákulisní informace ohledně Převozníka Eustacha: jak essetiáni, tak akosiáni jej považují původně za svého kněze. Vasgarským theurgům se nedávno podařilo zjistit překvapivou informaci: Eustach byl původně Akosův velekněz v Thosu, a jeho bůh jej po smrti pověřil, aby vypravoval duše na Cestu, přátelil se s Essetiány a snažil se zjistit víc o těch tajemstvích, o kterých Esset tvrdil, že je Akos nikdy nepochopí.

Napsat komentář: Tiara Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>