Příběh tanečnice

Zpověď pangorské kněžky a tanečnice Siaris, která se stala důležitou figurkou na politické šachovnici třetí občanské války v Aledonii.

Matko Chryseis, tebe mi doporučila matka Amalthia, kněžka Čisté na Etheis. Jen tobě v celé Awě můžu věřit a jen ty mi dokážeš pomoci. Včera mě přepadla touha, která asi není z mého srdce. Možná je to zeelandijské kouzlo, nevím. Možná ne, opravdu nevím.

Proč se obávám černé magie? Ten cit přišel po opačném znamení, dokonce za těch nejhorších znamení. Možná si se mnou Gamina jen zahrává, ale bojím se něčeho horšího. Jak ti to jen vysvětlit?

Dobře, začnu od začátku. Vyrostla jsem v chrámu říčního boha Racheva v Ri-Anach-Nar, po vašem v Ringoru. Měla jsem se stát nevěstou řeky. Moc ráda jsem tančila, zpívala a plavala v řece, nebo jen tak stála na kraji řeky a pozorovala vlny. Tohle všechno jsme tam dělaly skoro pořád, pokud jsme nepomáhali starším kněžím léčit nebo krmit chudé. Rachev ke mně mluvil skrze řeku, mé tělo a sny. Byla jsem šťastná, věděla jsem, že mě bůh miluje a že se těší na naši svatbu. Proto pro jsem snadno odolávala mužům.

Když mi bylo patnáct, dočkala jsem se. Poslední záplavy ve Velanturi, po vašem Velendoru, město poničily, a tak tam chtěli dát Rachevovi tu nejlepší nevěstu. Byla jsem moc hrdá, že vybrali mě. Rachev mi ve snu sdělil, že mě tam potřebuje jako svou pozemskou manželku, abych nepravila nešvary tamních kněží. Svatba s řekou vypadá tak, že nejdřív je hostina a tančí se a zpívá a pak vezmou nevěstu na člun, obětují býka a když připlavou krokodýli, říční ještěři s velkými tlamami, hodí nevěstu do řeky. V některých krajích ji předem pomažou býčí krví. Většinou si Rachev vezme nevěstu k sobě a podle toho, jak statečně ke svému ženichovi jde, se předpovídá osud kraje v nadcházejícím roce. Ale občas Rachev svou nevěstu nechá na zemi a ta je pak nadřazená veleknězi, protože skrze ni bůh posílá lidem znamení. Já jsem věděla, že mě čeká tenhle osud. Ale nakonec to bylo jinak.

Do Velanturi jsem cestovala lodí po moři. Jenže nás přepadli zeelandijští piráti a udělali z nás otroky. Z ráje jsem rázem spadla do pekla. Několikrát mě znásilnili a s panenstvím odešel i Rachevův hlas. Chtěla jsem se zabít, ale neměla jsem jak. Zkusila jsem se uškrtit vlastními vlasy, ale zjistili to a vlasy mi ostříhali. V přístavu mě pak prodali do nějakého nevěstince, ale odtamtud jsem se brzy dostala. Tam jsem nebyla svázaná a zavřená v malé kajutě, takže jsem se mohla bránit. Velitel mých strážců Gavius o tom mluvil jako o kočkování – je to styl boje beze zbraně, který se učí maronské ženy na svou obranu. Prvního chlapa, který se mě chtěl zmocnit, jsem málem zabila. Potom mě pár dní drželi ve tmě bez jídla a vodu mi dali jen občas, potom co mě zbili. Pak mě prodali dál.

Dostala jsem se do výcvikového tábora Rudých mágů. Konečně tam byl někdo, s kým jsem mohla mluvit rodnou řečí. Jmenoval se Nikurri a byl stejně jako já Maroňan čisté krve. Choval se ke mně s úctou, ale vysvětlil mi, že budu muset jít do nějaké cizí země a špehovat pro jeho pány, nebo dokonce někoho zabít. Učil mě mluvit aledonsky, přetvařovat se, plížit se a tak, zkrátka ty věci, co špion musí umět. Ale taky mi dal dost času, abych mohla tančit a modlit se. Rachevova přízeň byla pryč, ale tanec mi pomohl probudit vzpomínky a obnovit tu vnímavost, se kterou jsem kdysi dokázala naslouchat řece. Teď jsem díky ní obstála ve většině zkoušek ve kterých jsem si musela něčeho všimnout, a snadno jsem odhadovala skutečné pocity jiných lidí. To nebylo nic příjemného, v tom jezeře strachu a přetvářky, ale mnohokrát mi to pomohlo. Nikurri trávil celá odpoledne a večery se mnou, nechával mě se vypovídat, utěšoval mě a vyprávěl mi o světě na sever od pangorských břehů a přitom mě učil jazyk. Přesvědčil mě, že nejlepší způsob jak překonat bolest ze znásilnění bude líhat s ním. Byl docela milý, i když jsem z něj cítila stejnou faleš jako ze všech ostatních. Nakonec musel opustit tábor a požádal mě, abych se stejně jako k němu chovala k jeho příteli, Kalevanovi Anrikimu. Z Anrikiho byl ještě víc cítit ten chlad, nebyl tak trpělivý jako Nikurri a neuměl tak dobře hrát citlivost. Ale snažil se a já už byla nalomená od Nikurriho a všechno mi bylo jedno, takže se mi mezi nohy dostal i on. Kdybych neměla takové štěstí na aledonského pána, mohla se ze mě stát prvotřídní děvka.

Když jsem se trochu naučila mluvit jazykem srozumitelným všem v táboře, začal si mě zvát k sobě mág jménem Guderin. Učil mě chránit se před jinými mágy a zároveň mě rituály a talismany, které jsem musela nosit, svazoval svými kouzelnými pouty. Vyspal se se mnou jen jednou, až na konci mého pobytu v táboře. Tehdy už byly jeho sítě hodně silné, takže jsem mu nedokázala odporovat, i když jsem chtěla. Byli jsme přitom v magickém kruhu a on celou dobu vzýval nějaké duchy. Tím posledním rituálem smyčku kolem mé duše utáhnul. Díky Gamině se mi ji později podařilo setřást, ale nejspíš se vrátila, i když je teď slabší.

Po půl roce výcviku mě naoko prodali otrokáři, který mě odvezl do Etchu. Teď se mnou jednali docela slušně – byla jsem velice drahé zboží. Měla jsem sama pro sebe pohodlnou kajutu a kdykoli jsem mohla vyjít a sledovat vlny, i když jsem při tom byla pod dohledem. Když loď zakotvila, nesměla jsem vystoupit na palubu, aby první kdo mě tam uvidí byl pán toho města. A skutečně přišel. Už starší, s šedivějícími vlasy a šedomodrýma očima, ve kterých jsem viděla ještě větší chlad a vypočítavost než u většiny agentů v táboře. Navenek byl pozorný a choval se ke mně spíš jak ke šlechtičně než k otrokyni, ale ve skutečnosti mě chtěl použít jako zbraň proti svému sokovi, vévodovi z Rilenu, nebo dokonce mým prostřednictvím působit na krále.

Žila jsem ve zlaté kleci. Měla jsem šperky, krásnou komnatu s výhledem na řeku Etheis a kalevskou služku jménem Anur. Anur byla sice prostá žena, ale chovala se ke mně s mateřskou starostlivostí. Jenže k řece, na kterou jsem často hleděla z okna, jsem se nesměla přiblížit, a malý dvůr nebyl nejlepším místem k procvičování Rachevových posvátných tanců. Asi po měsíci jsem přesvědčila vévodu, aby mě pustil k řece. Když mě zrovna nepotřeboval na svém hradě, nechal mě pod dozorem svých vojáků v jednom mlýně asi den cesty proti proudu Etheis. Postupně mi dávali víc a víc svobody, takže jsem po pár měsících mohla dělat skoro cokoli co jsem dělala tehdy v Ri-Anach-Nar, jen mě u toho nesmělo vidět moc nezasvěcených lidí. Samozřejmě se to nepovedlo vždycky. Ale většinou jen chvíli vyjeveně hleděli nebo nesměle pozdravili a pak se nechali odvést mými strážci, a někteří se mi dokonce klaněli, pokládali mě za Gaminino zjevení. Jen párkrát si někdo k něčemu troufl, ale vždycky mi pomohli moji strážci, plavecký um a jednou i kočkování.

Zase jsem naslouchala řece, ale zněla cize a studeně a byla mnohem menší a slabší než ty, které jsem poznala na Pangoru. I když jsem si už trochu zvykla na zdejší chladné podnebí, koupat jsem se mohla jenom v nejteplejších dnech a při tanci jsem se často musela rozhodovat, zda mě bude omezovat zima nebo těžké teplé oblečení. Rachev byl daleko a zavrhl mě a zdejší řeky podléhaly nějaké zdejší bohyni. Začala jsem se o Gaminu zajímat, ale v srdci jsem se držela Rachevova stínu.

Pověst o pangorské Gamině se šířila a vždycky, když jsem tančila na nějaké hostině nebo plese, všichni na mě mohli oči nechat. Tančila jsem pro Racheva, ale ten byl daleko a ti cizí lidé blízko, takže jsem se naučila tančit i pro ně. Občas mě při tanci přepadla náhlá náklonnost k někomu z obecenstva – později jsem zjistila, že ji ve mně vyvolal Guderin svými kouzly. Při tanci jsem stále častěji improvizovala a vkládala do něj prvky ze svatebních tanců nebo z dešťového tance, které muže tak dráždí. Nic mi nehrozilo, vévoda dohlédl na to, aby se mě nikdo nedotkl.

Jenže ve stejné době nastoupily zlé sny. Občas se mi zdálo o Guderinovi, měl různé podoby, nejčastěji to byl had, který mě škrtil. Jindy jsem házela sítě po různých lidech z těch plesů a jindy jsem se marně snažila vyprostit z Guderinových sítí. Právě kvůli těmto snům jsem si začala připadat jako zeelandijská zbraň. Nechtěla jsem lidem kolem sebe ubližovat, a tak jsem znovu začala uvažovat o sebevraždě. Jednou jsem se odhodlala udělat to, k čemu mě patnáct let připravovali – vzdát se řece. Večer jsem uplavala strážím a nechala se unášet proudem. Modlila jsem se k Rachevovi a Gamině, ať mě zbaví té prázdnoty a hlavně Guderinovy smyčky. Připlavala jsem k vodopádu. Mohla jsem odplavat ke břehu, ale můj žal mě hnal do hučící hlubiny jako do krokodýlí tlamy. Spadla jsem dolů a ztratila vědomí.

Ve snu jsem ležela na mělčině a nade mnou se skláněl Rachev v té podobě, v jaké se mi zjevil už několikrát, jako krásný mladý muž. Smyl mi z krku smyčku, jakoby to byla jen nějaká špína. Zavřela jsem oči a poddala se něžnému hlazení vln nebo snad jeho rukou. Když sen zase přešel do obrazu, seděla jsem a neznámá žena mi podávala ruku. Žena odsud, s plavými vlasy a modrýma očima, moc krásná. Byla nahá, stejně jako já a předtím Rachev. Využila jsem její pomoci a postavila se na nohy. Cítila jsem klid a splynutí s celým světem; naposledy jsem to zažila ještě na Pangoru. K té ženě jsem cítila důvěru a přátelství, něco v ní mi připomínalo Racheva.

Pomyslela jsem si: „Kde je Rachev?“

Podívala se na mě: „Proměnil se. Jména se liší, ale voda je stále stejná. Naslouchej Řece, ať jsi kdekoli, dcero.“

Probudila jsem se v chudém rybářském domku. Tělo mě bolelo, ale silnější než bolest byl ten klid ze snu. Po roce plném útrap a zoufalství jsem si zase byla jistá, že mě Řeka miluje, ať už se jmenuje Rachev nebo Gamina. V místnosti byla se mnou mladá žena a malá, asi pětiletá holčička. Žena nás obě ošetřovala, mě skoro utopenou a pokrytou modřinami a svou dceru s nepřítomným pohledem a čelem horkým jako oheň. V dobrém rozmaru jsem jim hned požehnala Gamininým jménem. To v paní domu posílilo víru, že jsem kněžkou Čisté – tohle napadlo už jejího manžela, když mě ráno našel na mělčině u jejich domu. Požádala mě o pomoc pro svou dceru. Nenapadlo mě nic lepšího, než za zpěvu modliteb holčičku umýt v řece. Pak jsem ji vrátila do postele a dlouhé hodiny jsme u ní spolu s její matkou seděly a modlily se, každá po svém. Obě jsme ji držely za ruce. Cítila jsem, jako kdyby mi rukou tekla voda, jak k ní procházela Gaminina síla. Holčička se tvářila stále živěji a když v poledne přišel její otec, vytrhla se nám a běžela ho přivítat. Po narychlo uvařeném obědě jsem si musela obléct nejlepší rybářčiny šaty a jít nejdřív s ní a pak s jejím mužem po celé vesnici a pak k řece mezi rybáře. Když mě našli, ostatní vesničané mě považovali za otrokyni na útěku nebo za nějakou děvku, a smáli se důvěřivosti mého zachránce. Ne všechny zázrak přesvědčil, ale radost z důkazu přízně Řeky mi pomohla s láskou požehnat i těm nejzatvrzelejším. Ty přesvědčil mimořádný úlovek, který rybáři přinesli domů zrovna ve chvíli, kdy do vesnice přijeli moji strážci. Ti mě ve vsi déle nenechali, musela jsem odjet do Etchu. Vévoda zuřil, když se o všem dozvěděl, ale myslím že jeho vztek byl z velké části hraný. Na to mu moc záleželo na tom, aby se moje sláva šířila, a pro to jsem nemohla udělat víc.

Krátce poté jsem se nastěhovala do zámku, který pro mě nechal vévoda postavit na břehu Etheis. Svým způsobem to byla zase zlatá klec, ale aspoň tou klecí protékala řeka a netrápily mě vnitřní pochybnosti. Vymohla jsem si, že budu moci pravidelně mluvit s matkou Amalthií a že budu jednou v týdnu pomáhat v blízkém Aponině chrámu s léčením. Soucit s chudými a slabými jsem měla někde v sobě odmalička a teď mi ho připomněl den v prosté rybářské vesnici. Tenhle dluh byl jednou z mých největších starostí.

Druhou starostí byl a stále je Martinius, syn rilenského vévody. Už jsem zase tančila pro Řeku a ne pro publikum a naučila jsem se chladit vášně přihlížejících mužů. Občas jsem cítila, jak se Guderinova síť vrací skrze jejich pohledy a snaží se mě znovu polapit, takže mírnění jejich touhy byla skoro nezbytnost. Jenže Martinius je moc citlivý a můj pán si dal záležet, aby na mě syn jeho rivala nezapomněl. Když jsem jeho vášeň odrážela, jen přešla v něco pevnějšího a ušlechtilejšího. Začal mě zbožňovat, a díky mému vlivu se stal velkým lidumilem. Tajně se kvůli mně trápil, a to v něm probudilo to nejlepší. Dlouho jsem se snažila city k němu krotit, ale nakonec jsem se zamilovala i já. Bylo to krátce po mém dešťovém tanci loni v létě.

Teď je konečně naděje, že mě Martinius získá, můj pán říkal, že už u něj nebudu dlouho. Ale bojím se jedné věci, že mě daruje králi. Včera na hostině jsem tančila před ním i Martiniem. Před příchodem jsem se modlila k Čisté za vedení. Kdyby mi hned naznačila, že moje místo je po králově boku, snad bych i byla ochotná nechat Martinia dál trpět a snášet život královy otrokyně. Ale můj první dojem z krále byl dost špatný, připadal mi strašně nafoukaný a věčně podrážděný. Až když se tanec chýlil ke konci, tak mi najednou došlo, že ta jeho podrážděnost pramení ze smutku pro nějakou ženu. Zrovna se hádal s jedním šlechticem, začal to král a ten šlechtic byl v právu. Najednou mi jeho síla imponovala a chtěla jsem utišit jeho vnitřní rány. Kdybych už něco podobného nezažila, vzala bych to jako znamení od bohyně, ale takhle se bojím, že se mi Guderin zase nějak dostal do mysli a tohle je jen jeho snaha mým prostřednictvím začít škrtit krále. Vím, že Amalthia už několika lidem od takové smyčky pomohla, takže ty to určitě zvládneš taky.

Komu připadnu se rozhodne až zítra, snad až na zítřejším plese. Jestli nám bude Gamina přát, tak všechno dopadne dobře a všichni budeme šťastní, ale bojím se že s touhle smyčkou na krku udělám nějakou hloupost, nebo že Guderin stihne chytit i krále.

Při Řece tě prosím, pomoz mi, Chryseis!

1 komentář u „Příběh tanečnice“

  1. Po dlouhé době jedna nová povídka, ilustrující mou představu jednoho z významných pangorských kultů, intriky kolem třetí občanské války v Aledonii a hlavně pojetí bohů jako jednotlivých tváří určitého archetypu.

Napsat komentář: Goran Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>