Boj o hvězdu

Zápis ze hry inspirované článkem o Janu Gaudamovi.

Odbilo pravé poledne a u severní brány města Naharu přešlapovali dva muži. První, vyšší s mečem u pasu, lukem přes rameno a s výraznými vysokými boty a střeleckými rukavicemi, nejspíše zálesák, se nervózně podíval směrem do města. Viděl jen pár měšťanů, jak rychle jdou po ulici za svojí prací, nikdo si jich nevšímal. „Ještě aby tak nepřišel,“ otočil se k druhému muži. „Zrovna teď by se mi nějakej ten stříbrnej hodil.“ Malý mužík, v zeleném oděvu a pásem na dýky kolem pasu, který měl celý zaplněný. Vypadal jako vandrák, ale přitomnost zbraní prozrazovala, že nemá hluboko do kapsy. Sedl si na okraj cesty, strčil stéblo trávy do pusy a klině prohlásil: „neboj, přece říkal že často zapomíná tak snad dojde později“.

Uběhlo sotva pár minut když Mathias, stále ještě upírajíc oči do města vykřikl: „podívej! To je ten, s kterým jsme se včera bavili a jde k nám.” A opravdu, bránou příbíhal starší měšťan se začínající pleší, na které se teď rýsovali kapky potu. „Gaudamus vyrazil na cestu už brzo ráno,” křičel už po cestě k nim. „Dozvěděl jsem se to až teď. Hned jsem běžel za vámi. Nemohl dospat tak šel hned jak otevřeli za svítání bránu. Musíte ho dohnat, ale myslím že snad nepůjde moc rychle, ale I tak si musíte pospíšit.

Lukas mezitím v klidu vstal, urovnal dýky u pasu. „Žádnej problém“. Oba se ještě ujistili že platí odměna z předešlého dne a vyrazili po cestě na sever. Věděli, že cesta do Lorenu by měla být bez potíží. Nijak nespěchali a přemýšleli co o Podpeklí zaslechli.

Lepší informace měl Mathias, protože už v Lorenu byl, ale věděl jen, že Podpeklí je konec světa a je tam hodně skřetů. Lukas se včera po hospodách vyptával obchodníků příjíždějících ze severu. Každý si nejprve postěžoval na obchody, ale dozvěděl se, že tam vládne nějaký Jestřáb, na kterého si mají dávat pozor, protože používá kouzla, aby je neuhranul. Nebylo toho moc, ale už byli i v nebezpečnějších oblastech a vždy se z toho dokázali vylízat.

 

K večeru dorazili do jedné vesničky po cestě a už se začali strachovat o Gaudama. Včera se dohodli na jeho ochraně na cestě do Podpeklí. Potřebovali peníze, takže bez váhání nabídku přijali. Nevypadalo to nebezpečně. Jenže odměnu měli slíbenou až dorazí zpátky do Vasgaru a Gaudamus bude v pořádku.

Z jediného hostince na návsi se ozýval bujarý křik a veselí. „Těším se na pívo,“ vzdychl Mathias. „Sem unavenej jak kůň, snad tam bude ten Gaudamus. Nechci ho hledat do noci.”

V hospodě u Rohotáho jezevce opravdu byl. Stálo kolem něj asi pět chlapů a zrovna se bránil: „Nechci s vámi mít problémy, pokud si půjdete sednout nikam to nebudu hlásit.“ Tohle vyvolalo další vlnu smíchu. „A komu bys to chtěl nahlásit,“ smál se vousatý muž středního věku, který vypadal že už má něco popito. „Třeba moji dýce,“ zařval Lukas, který se mezitím nepozorovaně prosmýkl za jeho záda a teď bleskurychle přiložil svůj nůž na vesničanovo hrdlo. Ostatní ustoupili o dva kroky dozadu. „My jsme nic nedělali, jen jsme trochu žertovali,“ koktal vousáč. Mathias zatím pomalu došel ke Gaudamovi, poznali ho hned jak vešli dovnitř podle popisu. Jeho boty pomalu klapaly o dřevěnou podlahu a ruku měl významně položenou na svém zahnutém meči, který dostal od svého přítele elfa.

„Schovejte zbraně nebo na váš poštvu psi,” ozvalo se zpoza výčepu. „To nebude třeba,” uklidňoval Lukas hospodského „Tady přítel si už určitě půjde sednout.” Vousáč bručel, ale neprotestoval.

„Jsme vám zavázán,” stoupl si Gaudamus a jeho knír se zvlnil do lehkého úsměvu. „To je v pořádku, poslal nás za vámi Targos,” schovával Lukas svoji dýku.

„Ach tak, ráno bylo pěkné počasí, chtěl jsem co nejdříve vyrazit a na vás jsem zapomněl. Říkal jsme Targosovi, že unesu ty věci sám.”

Lukas s Mathiasem si prohodili významné pohledy. Byli upozorněni, že Gaudeamus si žádné nebezpečí nepřipouští. Oficiálně jdou jen aby mu pomohli se zavazadly.

 

Ostatně druhý den se již mohli přesvědčit, že jich není zrovna nejméně. Táhli s sebou snad celou laboratoř a navíc pár knih. Pokračovali dál cestou na sever. Pár dnů jim cesta ubíhala v poklidu. Gaudamus dvojici ochránců pobízel a snažil se dojít na místo jak nejrychleji to šlo.

Cestu do Lorenu si trojice krátila povídáním. Profesor se zabýval výzkumem meteoritů a do Pekelných kopců nedávno jeden spadl. Vydržel se o tom bavit celé hodiny a předstíraný zájem jeho ochránců ho viditelně těšil.

V Lorenu, posledním opravdovém městě, jak řekl Mathias, nakoupili ještě zásoby na cestu do Pekelných kopců. „Nikdy nevíš co nás může potkat,” zdůrazňoval Lukas. Druhý den chůze od města začala cesta stoupat a bylo vidět, že není udržována jako obchodní trasa kolem řeky Arneis, po které do nedávna šli.

 

Při projití jedné z mnoha zatáček uslyšeli křik. „Kdo to tady tak huláká na lesy,” podivil se Lukas a ze zvyku si překontroloval dýky, jestli je má na místech, ze který je byl schopen v mžiku hodit. Ale to už uviděli vozík, který zapadl při přejezdu potoka do bahna, kterého bylo všude kolem dost a vysokého muže jak do něj kope a nadává. Jakmile si jich všiml vykročil směrem k nim. „Pojďte mi pomoct dobří lidé. Potřebuji se co nejrychleji dostat do města, už tak mám zpoždění. Určitě vám pak budu moci nabídnout něco ze svého zboží,” usmíval se. Na to oba dobrodruzi slyšeli. Gaudeamus taky přišel blíž a začal si místo prohlížet. Všichni tři zabrali, avšak nebylo to nic platné. Ještě chvíli s vozem zápasili, až se konečně hnul. Po vyproštění vozu z bahenní pasti byli všichni upocení. Avšak kupec již dával svým zachráncům malý soudek piva a naskakoval na vůz. „Ten má asi fakt na spěch,” zvedl Mathias soudek na rameno. Sotva dozněl zvuk kol skákajících po kamení uviděli proti sobě běžet skřeta.

„Ještě jsme se nedostali ani na dohled k Pekelným kopcům a už tady ta havěť pobíhá,” zaklel Mathias. Jeho druh už nabíjel kuši: „stát, nebo ti pošlu pozdrav.” Skřet se zastavil a začal ze sebe chrlit plynulou obečtinou: „nestřílejte, jsem obchodník a byl jsem okraden. Seděl sem u jídla v hostinci Zlomená podkova a tu najednou vidím, někdo mi bere můj vůz. Tak za ním běžím víc jak hodinu.”

Naše skupinka se na sebe podívala. „Skřet, obchodník? To sem ještě neviděl,” mumlal Lukas a hned dodal: „co bylo v tom voze když je tvůj?” Skřet hned začal vyjmenovávat všechno možné. Ovšem ani jeden z dobrodruhů si už nevzpomněl na nic co na voze viděli. Zloděj odkryl plachtu jen na chvíli a potom, co jim podal soudek, hned zase zboží přikryl. Teď pomohl Gaudamus. „Má pravdu, všechno co říká tam opravdu bylo,” přitakával. „Běžte za ním, po té hrbolaté cestě nemůže jet moc rychle. Já zatím pohlídám věci.” Snad nám z toho k něco kápne pomyslel si Lukas, shodili všechno vybavení a rozeběhli se dolů z kopce.

 

„Tak ty nám pořád budeš lhát?,” křičel se rozlobeně Mathias. Falešný kupec ještě chvíli zapíral, ale pak vystrašeně rezignoval. „Co sním uděláme?” Zeptal se Lukas směrem ke skřetovi. „Nechal bych ho jít,” překvapil je skrček. „A vás zvu na večeři. Nahoře je dobrý hostinec, kde jsem seděl než mě okradl.”

Cestou nahoru se dvojici od Golina, jak se jim představil, dozvěděla, že se ho vesničané nebojí, protože už obchoduje dlouho s osadami v Pekelných horách. Po návratu na místo kde měl čekat Gaudamus je čekalo nemilé překvapení. Nikde nikdo nebyl a věci byli položené u cesty. „No aspoň víme, že ho nikdo neokradl”, přemýšlel nahlas Lukas. „Nemůže být daleko musíme prohledat okolí.“

„Jestli chcete můžete si věci hodit ke mě a já vám je zavezu do hostince, nemůžete ho minout je hned u cesty,” nabízel se skřet. Na dvojici hrdinů sice udělal dobrý dojem, ale předchozí zkušenosti s jeho vzdálenými příbuznými je donutily vzít si vše s sebou.

Mathias si prohlížel cestu, všude bylo bahno po předchozím dešti. Jeho bystrý zrak našel rychle stopu. Po chvíli chůze zahnuli do lesa a vydali se směrem do srázu. „Všechno je kluzký, musíme si pospíšit. To by nám chybělo kdyby tady někde spadl”, strachoval se stopař. Rozeběhli se co nejrychleji do kopce. Jejich obavy byli zbytečné. Profesor stát na kopci a jen se rozhlížel. „Á už jste tady! Jen jsem se šel na chvíli projít. Nečekal jsem vás tak brzo, pojďme se vrátit.” Dvojice neprotestovala, už se těšili na teplou večeři, kterou měli slíbenou, navíc to vypadalo že bude znova pršet.

 

Dešti neunikli. Když vcházeli do domu se štítem, na kterém byla nakreslená asi ve třech čtvrtinách ulomená podkova, byli celý mokří. Naštěstí je uvítala útulná místnost, u jedné stěni byl krb, ve kterém se na roštu opékali zajíci. Večer strávili ve společnosti Golina. Vyprávěl jim o svém osudu.

„Už od dětství jsem nezapadal mezi nás, skřety. Tak jsem musel utéci, jinak bych moc dlouho nepřežil. Nějakou dobu se mi dařilo žít z drůbeže a zeleniny co jsem nakradl na statcích. Tady na noze mám ještě jizvu jak mě pokousal pes,” ukazoval Golin. „Po tomhle se mě ujal Jestřáb, moc chytrý člověk. Dal mi vůz s poníkem, který jsem mu již splatil, proto jistě chápete co by pro mě zase znamenalo o něj přijít. Musím vám objednat ještě jednu pečínku.”

 

Dalších pár dnů až do vesnice Ovčáry je skřet doprovodil. Dal jim ještě pár rád a rozloučil se s nimi. „První příjemný skřet, kterého jsem potkal,” podivil se Mathias. „Těch dvacet předtím, kteří se nás pokoušeli zabít to nespraví”, odfrkl si Lukas.

V Pekelných Valech našla naše výprava Jestřéba. „Tak vás taky zajímá ta spadlá hvězda? Dobrá nebudu vám bránit to určitě ne, jen Abagúl a jeho rodina teď prohledává všechny lesy na sever odtud a snaží se ji najít. Počkejte v hostinci, pokusím se vám ho co nejdřív sehnat,” slíbil Jestřáb.

Všichni strávili den v hostinci. Profesor, celý nedočkavý chtěl vyrazit: „Proč mám čekat na nějakého Abagúla? Stejně ani neví kam ten meteorit spadl a takhle tady ztrácím svůj drahocenný čas.”

„Ale no tak, z toho přece nemusíme dělat vědu,” uklidňoval ho Lukas, kterého jako vždy nic nerozházelo, „aspoň si odpočineme před další cestou.”

Ve skutečnosti ovšem tak klidný nebyl. Večer se nahnul k Mathiasovi: „musíme na něj dávat bacha, ať nám zase někam neuteče. Nemám zájem ho hledat po celém kraji.” „No jo, máš pravdu,” přikyvoval jeho společník, „musíme se střídat ve hlídání. Když vyleze z pokoje, budeme přestírat, že jsme měli náhodou potřebu.“ Nic se ovšem za celou noc nestalo.

 

Druhý den, časně z rána, sotva stačili posnídat, vešla do hospody trojice hrozivě vyhlížejících trpaslíků. „Vy jste profesor Gaudamus?”, zahulákal nejvyšší z nich „Prej chcete taky hledat hvězdu. No my ji zatím nemůžeme najít, ale když nám pomůžete, můžeme se dohodnout na odměně.”

Ukázalo se, že s dohodou to nebude zase tak těžké jak se obávali. Trpaslíkům a jeho bratrům jde především o zisk. Profesor, zajímajíc se jen o své vědecké zkoumání, se zavázal, že hvězdu pouze prozkoumá, změří a pak si ji budou moci trpaslíci nechat. Druhá strana na oplátku slíbila dostatek času a ochranu pro učitele.

 

Vydali se rovnou na cestu. Lukas, Mathias a Gaudamus, který konečně začal používat svoje přístroje na měření vzdáleností, oblohy a další, o kterých nikdo ani nevěděl k čemu slouží. Za nimi šel Faumat, mladý pomocník Jestřeba, podle jeho slov mu dával velkou důvěru. Vedl koně, na kterého naložili zásoby jídla a potřebné vybavení do divočiny. Jako poslední skupinku uzavíraly tři trpaslíci. Představili se jako Abagúl a jeho bratři.

Putovali divočinou, druhý den začali narážet na skupinky trpaslíků. „Těch tady je.“ pomyslel si Mathias. Asi jim na tom hodně záleží. „Již brzy budeme u místa dopadu,” vytrhl ho z myšlenek profesor. „Už to tady někde musí být,” zopakoval zamyšleně.

Opravdu, ani ne po půl hodině dorazili k malému kráteru. Gaudamus, celý nadšený vyběhl vpřed. „Teď je ve svém živlu,” usmál se Mathias. „Nesmíme mu překážet.” Bratři Rudovousové se rozestavili kolem a podezíravě Gaudama pozorovali.

 

Po pár hodinách se už Lukas nudil: „Pojďme někam, tady se o něj dobře postarají. Jejich slovu se dá věřit a ochranu před skřety mu poskytnou určitě dostatečnou.”

Dvojice hrdinů se prodírala křovím. Když v tom se tulák zastavil. „Něco jsem zaslechl, tam nahoře,” ukazoval směrem do strmého srázu. Do kmenu stromu, kde před okamžikem stáli, se zabodl šíp. Jen tak tak, že stačili zalehnout k zemi. Mathias neváhal, strhl ze zad luk posadil šíp do tětivy a vystřelil. Ovšem rychlá střela bez dobrého míření nezasáhla svůj cíl. Zapíchla se za paty utíkajícího skřeta, ten se jen otočil a zmizel za vrcholem. „Rychle za ním!,” zvolal neúspěšný střelec. Jeho druh nečekal a už se drápal do kopce. První vyběhl Mathias zvyklý na pohyb divočinou. Uviděl skřeta mezi stromy. Okamžitě se za ním rozběhl, v patách měl už i Lukase.

Skřet neběžel moc rychle, zakopával o kořeny a pořád se ohlížel na stále se přibližující pronásledovatele. Mathias už už natahoval ruku na svoji kořist, když v tom náhle ucítil trhnutí v oblasti píšťaly. Svalil se na zem a hned mu došlo co se stalo. Nechal se hloupě chytit do pasti, kterou tady na něj ty protivné potvory připravily. Natáhli provaz mezi dva stromy a čekali na svoji oběť. V zápalu honičky si ani jeden nevšimli okolo poschovávaných nepřátel.

Druhý pronásledovatel se okamžitě zastavil, vytasil tesák a do druhé ruky vrhací dýku. Mathias na nic nečekal a rychle se odvalil před krátkým mečem, který se mu jeden skřet snažil zaseknout do ramena. Okamžitě vstal a zároveň tasil svoji šavli. Na poslední chvíli kryl další úder. Následně přešel do protiútoku. Bylo vidět že je výrazně lepší šermíř než jeho soupeř. Mezitím Lukas obhlédl situaci. Napočítal čtyři protivníky. Dva schovaní za po straně za stromy. Jeden bojoval s Mathiasem a poslední, ten za kterým běželi, se plížil jeho přiteli do zad. „Pozor!”, křikl. A zároveň hodil svoji dýku. Zasáhl cíl.

Bohužel jeho druh se na varování otočil, a tím se na zlomek vteřiny odkryl svému protivníkovi. Ránu stačil jen srazit na lýtko. V pádu sekl do skřetova hrudníku. Uslyšel chrčení a dopad těla. Opět se ale nedočkal odpočinku. S mečem na něj útočil další skřet. Bojovník v kleče na jednom koleni se zmohl pouze na odrážení ran. Už to sním vypadalo špatně. Uslyšel výkřik a dopad těla na zem. Poznal, že Lukasův křik to nebyl. To on zasáhnul svojí dýkou do ramena skřeta, který po něm střílel z krátkého luku a poslední dva skřeti, vidící svoji situaci se dali na útěk. Lukas se v zápalu boje rozeběhl za nimi. Jenže Mathias nevypadal schopný běhu a navíc si vzpomněl na svoji přecházející zkušenost, kdy se nechali vlákat do pasti.

Po boji pomohl Lukas s obvázáním rány na noze svého spolubojovníka. Prohledali skřety a sešli k potůčku, který před chvíli minuli. Tam se pustil do důkladného ošetření a vymytí rány. Nakonec ji namazal mastí, kterou měli od báby kořenářky, Mathias sykl a pevně sevřel čelisti aby nekřičel. Bolest pozvolna ustoupila. „S tímhle se ti to zahojí za chvíli, není to tak vážný jak to na prvý pohled vypadalo,” trochu se usmál Lukas. „Můžeš vstát? Počkej pomůžu ti. No vidíš jde ti to celkem dobře, když se o mě budeš opírat.”

 

Pomalu se vraceli k místu dopadu meteoritu, kde nechali profesora pod dohledem Faumata a trpaslíků. Do tábora přišli až k večeru.

Na místo dorazili právě uprostřed horlivé diskuze. „Co se tady děje? Je vás slyšel na míle daleko!,” mračil se Lukas. Faumat se chopil vysvětlení situace. Problém byl v tom, že Gaudamus se chystal na meteorit vylít nějakou tekutinu, aby zjistil látky, které hvězda obsahuje. To se samozřejmě nelíbí trpaslíkům, kteří se bojí, aby nebyla zničena.

Pokusy vysvětlit Rudovousům, že hvězdě se nic nestane nebyli nic platné. „Až tu hvězdu zničí, tak nám vaše sliby budou k ničemu,” bručel Abagúl. Takhle se přeli až do tmy.

 

Drrnk! Tmou zadrnčel šíp a trefil jednoho z trpaslíků do ramene. Jako na povel se ze tmy vyřítila skupina skřetů. „Sakra!” zaklel Lukas. „To je dneska už po druhý,” přidal se k němu Mathias. Na vybavování nebyl čas. Museli čelit náporu útočníků. „Všichni k sobě do kruhu,” řval Faumat. Byl to dobrý tah. Na okamžik útočníky odrazili. Dali se na ústup.

„Nedá se spoléhat na to, že by ustoupili úplně,” přemýšlel nahlas Faumat, který měl, i přes svůj mladý věk, dost zkušeností z bojů se skřety, „musíme se stáhnout.”

„To by byla hloupost,” oponoval mu Mathias, „musíme se tady opevnit a připravit se na další útok, jinak na nás po cestě budou neustále dorážet.”

Po rychlé debatě se shodli na druhé možnosti. Další rozpor nastal, když se bavili kolik těch skřetů může být. Někteří tvrdili, že jich není víc než deset a jen využívají zmatku rychlého útoku za tmy. Druhá strana, obzvlášť trpaslíci, kteří vidí ve tmě, si byla jistá počtem minimálně patnáct a další jsou určitě schování dál za stromy. Situace jim však nedovolovala dlouho přemýšlet a raději začali s opevňováním místa. V pomyslném trojúhelníku založili ohně a nechali trpaslíky hlídat, protože viděli o poznání dál jak lidé. Ti zatím začali z kmenů stavět aspoň improvizovaný úkryt uvnitř kruhu světla.

 

„Pozor!” zvolal jeden z hlídkujících. Z jeho směru se blížili postavy. Opět skupinu začala zasypávat sprška šípů. Všichni se teď stáhli do úkrytu. Utočníci se snažili obklíčit ležení z více stran. Mathias střílel z luku, ale krycí palba měla požadovaný účinek a jemu se podařilo vyřadit pouze jednoho soupeře. Jinak se celou dobu musel krýt za kmen.

Skřeti se rozeběhli k nim. Začal boj z blízka. Ukázalo se, že pravdu o počtě protivníků měla druhá, pesimistická, skupina. Teď se již s tím nedalo nic dělat. Lukas s tesákem a krátkým mečem a Mathias se šavlí bojovali bok po boku. V zápalu boje si nevšímali Gaudama.

Boj měl rychlý spád. Za chvíli se obrané uskupení rozpadlo a bojovalo se jeden na jednoho. V tomto zmatku se Lukas na okamžik otočil, ale stačilo mu to. Uviděl profesora jak uhýbá před skřetem, který na něj dorážel svým mečem. Ani na chvíli neváhal. I když se to zdálo nepravděpodobné, Gaudama si po cestě oblíbil. Vzpomněl si, jak ještě před chvílí nadával na skřety, že ho nenechají v klidu studovat. Ovšem ani při této myšlence mu nebylo do smíchu. Teď musel reagovat rychle. Zahodil krátký meč v pravé ruce na zem, vytasil dýku a hned ji hodil. Jako obvykle zasáhl svůj cíl. Rychle se rozběhl za profesorem, aby ho mohl lépe ohlídat před nepřáteli.

Mathias udeřil mečem a rychle se odkulil stranou. Skřeta pro změnu zaměstanal Abagúl. Očividně šlo o vůdce skupiny. Měl dlouhý zakřivený zubatý meč, štít, a na sobě plechové pláty. Výhodou bylo že se nepohyboval moc rychle. Proti dvěma soupeřům, kteří se kolem něj pohybovali se mu bojovalo těžko. Přesto se mu podařilo seknou hluboko do boku trpaslíka. Okamžitě na něj zaútočil zase Mathias. I přes bolest v boku pokračoval Abagúl zarputile v boji. Podařilo se mu skřeta odzbrojit a jeho spolubojovník neváhal. Zasekl scimitar do ramene a vůdce skřetů se zhroutil na zem. Ostatní útočníci po smrti svého velitele ztratili morálku a zahájili ústup. Nikdo neměl sílu je pronásledovat.

„Vděčím ti za svůj život,” řekl vážně nejstrarší z Rudovousů. Mathias to tak neviděl:„Byl to boj, tam se pomoc spolubojovníka očekává.” Jenže starý trpaslík se nenechal zviklat. „Jsem tvým dlužníkem,” rozhodl se. „Můžeš po mě chtít nějakou službu, abych se ti odvděčil.” Mathias zprvu chtěl odmítnout, ale pak si na něco vzpomněl a s úsměvem řekl:„nech profesora v klidu dokončit svoji práci. Trpaslíci byli zaskočeni, očekávali službu trochu jiného rázu. Ovšem Abagúl nezaváhal. Udělal co slíbil.

 

Během dalšího dne Gaudeamus dokončil výzkum, zapsal si nějaké poznámky do svého deníku a s úsměvem prohlásil:„Díky za doprovod, můžeme se vypravit na zpáteční cestu, zde jsem hotov.”

Oba dobrodruzi to po celém dni hlídkování přijali s úlevou. Jenže netušili jak bude cesta nazpět náročná.

1 komentář u „Boj o hvězdu“

  1. Pěkný zápis, líbí se mi, jak Elrand rozvinul postavy, se kterými jsem si svého času dost vyhrál. Jen tak dál!

Napsat komentář: Goran Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>