Píseň Bílého Havrana: Dětství

Druhý díl ságy o Bělevranovi pojednává o příhodách z jeho dětství.

Po příkré skalní stěně šplhaly dvě postavy – postarší muž a malý chlapec – albín. Dítě bylo už v polovině skály, stařec jen ve čtvrtině, ale zatímco muž pomalu a soustředěně šplhal, hošík seděl na výstupku a vesele povídal:„Až došplháme, že mě necháš bubnovat, Ohnivlku?“

Šaman se zastavil a odpověděl: „Kolikrát ti budu opakovat, že bubnování chce kázeň, a tu ty nemáš. Nejdřív musíš zkrotit svého démona. A teď šplhej, a žádná kouzla!“

Chlapec vystřelil jako z praku směrem k vrcholu. Ohnivlk pocítil závan magického větru. Démon, který chlapci propůjčoval moc nad živly, opět zvítězil. Nebo spíš chlapec bez boje poslechl démonovy svody. On nechce svého démona zkrotit, ale jak jej přimět k tomu aby chtěl? Zklamaně seskočil na zem a vydal se pěšinkou do svahu podél skály.

Bělevran už běžel svému učiteli naproti. Zase provokoval: „Až budu velký, dostanu taky meč jako chlapi z vesnice?“ Ohnivlk na to ani neodpověděl; už mnohokrát chlapci opakoval, že porušit své geis by znamenalo neštěstí a smrt.

Oba se odebrali k domovu. Šamanovi se honily hlavou pochyby o smyslu jeho počínání. Nebylo by lepší riskovat poškození chlapcovy duše a démona chlapci ukrást? V duchu požádal duchy, aby mu v příštím snění dali znamení. Jestli ne, sáhne po drastičtějších metodách.

Tu noc se šamanovi zdálo o Bělevranovi, jak zápolí s neznámým chlapcem. Obrovský bílý havran chtěl přispěchat svému jmenovci na pomoc, ale ten jej mávnutím ruky odehnal a pokračoval v přátelském zápase.

.* * *

Když bylo Bělevranovi deset let, Ohnivlk mu dovolil zúčastnit se oslav jarní rovnodennosti v Torgidunu. Všichni děkovali duchům, že zimu přežili ve zdraví a muži předváděli, co se naučili v zimních bojích se skřety. I chlapci měli své hry.

Ohnivlk vedl děkovné obřady a Bělevran se měl zabavit sám. To jej tak nadchlo, že se ani moc nesnažil strhnout pásku zakrývající jeho levé oko. Stejně by to nešlo – o to se Ohnivlk postaral.

Neznámý bledý chlapec s jedním okem sklidil posměch: „Mazej, Jednoočko, tohle je pro velký kluky.“ Nebo: „To oko ti vyklovnul vrabčák, že jo?“

Bělevran si to nenechal líbit. Shýbl se pro kámen a nechal démona posílit hod, když statný, asi dvanáctiletý chlapec přerušil posměváčky a vybídl ho k účasti na první soutěžní disciplíně: „Ukaž co umíš! Tady máš kládu, házej!“

Bělevran přistoupil ke kládě a se vztekem znásobenou silou ji vzal a hodil. Kláda jakoby letěla sama – přelétla celý palouk, na jeho konci málem smetla jednu ženu a zastavila se o strom na kraji lesa.

„Hm, dohodil dál než Silák Donnach.“ lakonicky poznamenal velký chlapec. Všem posměváčkům spadla čelist.

Další soutěž byla v běhu od vesnice ke starému dubu. Když se začalo odpočítávat ke startu, Bělevran v duchu vyslovil přání: ,Chci být rychlejší, než si kdokoli z nich dokáže představit.

Běžel, jakoby byl vůz a táhlo jej několik hodně rychlých koní. Sotva se držel na nohou, jak jej neviditelná síla unášela vpřed. Všechny ostatní nechal za sebou, ale neměl čas se ohlížet. Vběhl do lesa; udržet rovnováhu na bahnité lesní cestě bylo na hranici jeho možností. ,Zpomal! pomyslel si. Tah skutečně zeslábl, ale ne dost. V zatáčce se neudržel na nohou – tah pokračoval stále rovně, přímo do stromu… Lepší bylo seknout sebou na zem. I tak jej kouzlo ještě pár stop smýkalo blátem.

Zatímco se celý potlučený zvedal, přiblížil se ten starší kluk. Teď už se Bělevran neodvažoval kouzlit a bolelo ho celé tělo, a tak jej mladý silák snadno předběhl.

V cíli se místní závodník obrátil na Bělevrana: „Ty mě překvapuješ, Jednoočko. V běhu i hodu kamenem mě překonají jen dospělí muži a ty. Smím znát jméno soupeře hodného Severáka, syna Medvědsilova?“

„Jsem Bělevran, učedník Ohnivlkův.“

Zatáčkou před cílovou rovinkou proběhla první skupinka závodníků.

.„Taková rychlost, jak to děláš?“ divil se jeden z nich.

.„Trénuju.“ odpověděl Bělevran samolibě. V hloubi duše mu však stále hlodalo zklamání z pádu.

Třetí disciplínou byla lukostřelba. Tu dost trénoval s Ohnivlkem, takže se kouzlo na navedení šípu muselo podařit. Neodhadl však vzdálenost a šíp se zabodl těsně vedle středu. Severákův šíp se zabodl na druhou stranu od středu do stejné vzdálenosti. Střed terče nezasáhl nikdo.

Severák potřásl Bělevranovi rukou a nadšeně zvolal: „Konečně mě hodný soupeř, který není o hodně starší než já! Pojďme za mým otcem, ať ví, jak jsi silný! Určitě nás nechá cvičit společně!“

Torgidunský náčelník Medvědsil nebyl rád – ten bledý jednooký sirotek nevypadal, že by se ctí a chrabrostí mohl měřit s jeho synem a nechtěl na sebe a svého syna přivolat hanbu. Zpráva o Bělevranově výkonu náčelníka obměkčila jen z části. Bělevran, nakažený Severákovým nadšením, však přivedl Ohnivlka. Když se k prosbě připojil i šaman, Medvědsil souhlasil.

Bělevran byl spokojený. Lichotila mu úcta chlapce o hlavu vyššího a o poznání statnějšího než on, zvlášť když mezi svými vrstevníky byl jednoznačně nejzdatnější. Ještě víc se mu líbila představa, že nebude cvičit s věčně komandujícím šamanem, ale se svým nadšeným vrstevníkem. Řečnit se Severákem o smyslu bytí sice moc nešlo, ale o světě mimo Ohnivlkovu šamanskou poustevnu věděl dost. Není divu, že se z nich stali dobří přátelé.

Předstírání, že o jedno oko přišel a že jeho výkony pramení z obrovské síly a ne z kouzel se stalo jen další z her, ve kterých oba chlapci měřili své schopnosti. Najednou měl Bělevran důvod ovládnout svého vnitřního démona.

A tak byli všichni šťastní, aspoň nějaký čas.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>