Znalosti postav na začátku třetí občanské války v Aledonii

Herní materiály představují jakékoli texty určené hráčům a Vypravěčům, které nespadají do žádné jiné kategorie a nejsou dost rozsáhlé, aby si zasloužily vlastní modul. Mohou to být náměty na dobrodružství, popisy událostí, které můžete umístit do hluchých míst ve hře, načrtnutá zajímavá místa nebo právě informace pro hráče shrnující znalosti postav o prostředí. První příspěvek z této kategorie představuje informace slušně informovaných postav hrajících v mém oblíbeném období a mé oblíbené zemi – v Aledonii za třetí občanské války. Tento text je vhodný i pro hráče neznalé Erinelu.

RASY

Lidé – obyčejní civilizovaní lidé.

Horalé – považováni za samostatnou rasu. Horalé z národa Loharů žijí v okolí Hido a Harimy. Špatná pověst, občasné vzpoury a nepokoje.

Barbaři – to samé v bledě modrém. Často se živí jako pastevci, kováři nebo vojáci.

Artemidé – malí chytří lidé, známí vědci. Vypráví se legendy o jejich dávno zaniklé říši, odkud přišla civilizace. Žijí roztroušeně mezi lidmi.

Vznešení elfové – žijí v okolí Sorethu.

Půlelfové – nejvíc míšenců lidí a vznešených elfů žije v okolí Sorethu. Asi čtvrtina aledonské šlechty má v sobě trochu elfské krve.

Lesní elfové – obyvatelé elvenského hvozdu. Občas některý z nich vyjde mezi lidi a výjimečně zabloudí do Aledonie.

Trpaslíci – v Aledonii poměrně vzácní. Většina z nich žije v Broliandu či Karských vrších a jsou kováři, havíři či vojáky.

Gnómové – poměrně početná menšina, zejména ve městech. Vynikají v řemeslech vyžadujících šikovnost, mnoho gnómů je také obchodníky či učenci. Považováni za hračičky, podivíny či vykutálené podvodníky.

Hobiti – malí, sympatičtí. Obvykle podceňováni, ale mnozí mají zkušenosti s jejich hbitými jazyky a šikovnými prsty.

Šotci – šotkové kradou, kam přijdou (vnímáni podobně jako pozemští cikáni, jen o něco extrémněji), i když sami tvrdí, že si jen půjčují. Jsou ještě živější a žoviálnější než hobiti (těm jsou fyzicky podobní). Naštěstí je jich málo.

JMÉNA

Lidská jména často vycházejí z latiny, zejména na severu země však převažují jména germánského, nejspíš anglosaského stylu (běžná koncovka je „-gar“). U barbarů je to podobné. Horalé mívají jména keltského stylu. U elfů a trpaslíků doporučuji se držet Tolkiena. Jména hobitů mohou být slovanská. Artemidská jména mohou být inspirovaná těmi řeckými (případně upravenými změnou koncovky na „-or“) či hebrejskými.

KALENDÁŘ A ASTRONOMIE

Na nebi jsou dva měsíce – větší Luna a menší (kolem něj obíhající) Měsíc. Luna projde všemi svými fázemi za 28 dní, Měsíc za 21 dní. Luna je větší než náš měsíc, proto jsou noci na Erinelu o trochu světlejší než na Zemi.Kalendář je lunární, měsíc vždy začíná dnem po novu a má 28 dní. Rok má dvanáct měsíců, začíná prvním dnem prvního měsíce po zimním slunovratu. Pro měsíce se používají „domorodé“ názvy, ale není nutné je používat (klidně pište měsíce číslem nebo po česku):

eren

kanten

otsen

rasten

mikven

enten

paren

racen

melen

nerten

tolten

atwen

Je rok 1706 artemidského a 982 královského letopočtu (královský letopočet začíná vznikem Aledonie). Dnes převažuje mezinárodní artemidský letopočet, královský letopočet se používá jen občas, dříve však byl hlavním úředním letopočtem a staré kroniky a úřední listiny často počítají jen s ním. Mnozí venkované neví, jaký je rok (není to pro ně důležité).

ZEMĚPIS

Příběh se odehrává v Aledonii (země ve stylu angloamerické fantasy). V Aledonii vládne král Samuel IV.Země se dělí na vévodství a hrabství (něco jako kraje). Obyvatelstvo tvoří z 90% lidé, jsou zde menšiny elfů, půlelfů, horalů (někdy považováni za nelidskou rasu) a gnómů, výjimečně trpaslíci, artemidé či šotci. Armáda je řízena šlechtou, král přímo velí jen své gardě.Hlavním městem je Awa ležící na břehu Zilského jezera. Ta patří k největším městům světa.Vévodských měst je osm:Broliand – centrum severu země. Vyrábí se zde známé pivo čtyř značek (páže, panoš, rytíř a vévoda – odpovídá 10, 12, 15 a 20°), ocel a zbraně. Vévoda Markus z Broliandu je nejlepším generálem země a má nejsilnější armádu.

Soreth – město v lesích na severovýchodě. Jen necelou polovinu obyvatel tvoří lidé, zbytek jsou elfové a míšenci obou ras. Kromě výroby hudebních nástrojů ekonomicky nevýznamné.

Kai – město na východě země.

Harima – město na východě (jižně od Kai) v podhůří Vysokých štítů. V okolí těžba železné a měděné rudy. Výrazná horalská menšina.

Hido – centrum horalského národa Loharů. Kromě těžby v okolí ekonomicky nevýznamné. V okolí konflikty s horalskými povstalci.

Tosa – na břehu Zilského jezera poblíž hranic s Dohodou.

Rilen – na břehu moře, jižně od Hido. Hlavní vojenské loděnice, významný přístav. Král pochází z vedlejší větve rodu vévodů z Rilenu.

Etchu – významný přístav na jihozápadě.

Hraběcí města: Halion (mezi Broliandem a Sorethem), Vaal (východně od Awy), Thalla (jižně od Awy), Massen (poblíž Tosy), Nildien (u ústí řeky Ihio severovýchodně od Tosy), Lugar (na středním toku Ihio) a Torkynis (mezi Tosou a Etchu). Hrabstvími jsou také ostrov Joltos v jižním moři a kolonie Fallen v Jižní džungli.

Cizí země:

Kaledonie – severní soused Aledonie. Hlavním městem je Nahar, dalšími významnými městy jsou Loren (hutnické a zbrojířské centrum na severu), Morgoth, Utur a Vasgar (město mágů s Akademií a největší knihovnou světa). Na severní hranici neustálé války se skřety a významná těžba surovin (železná rudy, drahé kovy). Významné menšiny trpaslíků, horalů a barbarů. Tradiční spojenec Aledonie, kdysi tvořily jeden stát.

Elven – hvozd elfů na severozápadě.

(Malá) Dohoda – svaz městských států (Thos, Eden, Len, Ios a Kamara) jihozápadně od Aledonie. Ekonomická velmoc (výroba lodí, látek a luxusního zboží, obchod). V Zeleném údolí hobití enkláva.

Thracie – teokratický stát západně od Dohody a Zilského jezera. Neuctívá se tam pantheon, ale jediný bůh Telaf. Obilnice světa. Thracijští rytíři konají hrdinské skutky a provozují misii i mimo Thracii. Hlavním městem je Verona, významné jsou i Jezern, Knězpol a Nazer.

Arangiel – malé knížectví mezi Thracií a Elvenem. Arangielci jsou dobrými jezdci, jinak se o nich v Aledonii moc neví.

Kyros – barbarský stát na západě.

Phelam – říše trpaslíků severně od Kyrosu.

Zeelandie – země na jihovýchodě, tradiční nepřítel Aledonie. V Zeelandii vládnou mágové. Zeelanďané jsou proradní a jsou nejlepšími špiony a černokněžníky na světě.

Pangor – ostrov v jižním moři. Dováží se odtamtud koření a další luxusní zboží.

Jižní džungle – divoký prales daleko na jihovýchodě. V jeho jižní části je obchodní základna (a zároveň pirátský přístav) Fallen.

PENÍZE

Platí se měďáky a stříbrňáky, pro větší transakce se používají zlaté koruny. Jeden zlatý má hodnotu deseti stříbrných nebo sta měďáků. Vzácně se razí i desetizlatky.Mince obsahují stejně drahého kovu i v cizích zemích.

Zahraniční měny:

Kaledonie: zlatý lorén, stříbrný groš, měděná pence; stříbrná hřivna (450 g, 20 zlatých)

Dohoda: zlatý dukát, zlatý edenský dublon (2 zlaté), stříbrný denár, měděný parvus

Thracie: zlatý solidus, stříbrný štít, měďák

Phelam: zlatá runa (10 zlatých), stříbrná runa (1 zlatý), měděná runa (5 měďáků)

NÁBOŽENSTVÍ

V Aledonii (a všech lidských zemích kromě Thracie a Pangoru) je uctíván pantheon dvanácti bohů:

Apona – bohyně plodnosti a úrody. Na venkově nejrozšířenější kult. V některých oblastech uctívána i jako bohyně smrti a posmrtného života.

Bachus – bůh zábavy a pití. Nemá chrámy.

Brant – bůh obchodu a bohatství. V Aledonii nemá chrámy, jen sochy na tržnicích. Jako kněží slouží uznávaní kupci.

Caleb – bůh moudrosti a vzdělání. Jeho kněží jsou vědci a učiteli.

Esset – bůh magie. K jeho kněžstvu patří Essetovi inkvizitoři – vyšetřovatelé zaměření na řešení zločinů spáchaných mágy a za pomocí magie.

Facigar – bůh řemesel. Má mnoho tváří, pro každé řemeslo jednu. Také má nejvíc přízvisek. Nemá chrámy, ale v každé dílně je jeho oltář.

Gamina – bohyně krásy, umění, ale i přírody a sladkých vod. Její obřady se neodehrávají v chrámech, ale u tůní a jezírek.

Lapis – bůh naděje. Jeho církev provozuje nemocnice (téměř monopol).

Samara (též „Spravedlivá“) – bohyně řádu a spravedlnosti. Ve městech má velké chrámy. K její církvi patří inkvizitoři – vyšetřovatelé z řad církve.

Valex – bůh moří.

Weldor – bůh lovu a lesů. Oblíbený mezi elfy.

Zegor – bůh války a manžel bohyně Samary. V Aledonii má jen málo chrámů; centrum jeho kultu je v Kaledonii (války se skřety).

Čtyři temní bohové jsou tolerováni jen v krajích kolem Zilského jezera:

Akos – bůh smrti a černé magie.

Baldur – barbarský bůh – berserk, pán krveprolévání a války. Jeho kult je pronásledován kněžstvem Zegora a Samary.

Chones („Puštík“) – bůh zlodějů a vrahů. Chrámy nemá nikde a jeho uctívání je trestné i podle světských zákonů.

Nechbet – bůh zkázy, neštěstí a katastrof. Jeho kněží se občas dopouštějí terorismu („Když nedáš Nechbetovi dost cenný dar, přivoláme na tebe jeho hněv!“).

V Thracii je uctíván jediný bůh Telaf (náboženství velmi podobné křesťanství). V Aledonii je šíření jeho kultu zakázáno – panuje obava z šíření thracijského vlivu.

Struktura a postavení kněžstva

Nejmocnější jsou kněží bohyně Samary – ta je nejen bohyní spravedlnosti, ale i státnosti. Samařini kněží mají na starosti justici. U panského soudu (pro poddané) je soudcem obyčejný kněz, u městského či šlechtického soudu flámen nebo arciflámen (vysocí hodnostáři) a u nejvyššího soudu sám patriarcha. Vyšetřování zločinů (i světských) mají na starosti inkvizitoři – na Erinelu to není sprosté slovo, ale synonymum pro vyšetřovatele. Inkvizitor nemůže být současně soudcem a patří mezi kněze přísného zasvěcení. Existují i kněžky, ty se však většinou neangažují ve spravedlnosti, ale v organizování pomoci chudým.Od Samařina kněze se očekává, že bude žít příkladným životem, ale celibát je povinný jen u kněží přísného svěcení (např. inkvizitoři).

Na venkově je nejrozšířenější kněžstvo Apony, bohyně úrody a plodnosti. Každá větší vesnice má svou svatyni (chrámy většiny bohů mají kruhový tvar) s knězem nebo aspoň tzv. polním otcem – sedlákem, který má nižší svěcení a může vykonávat běžné obřady.

Třetím nejmocnějším kultem je ten Lapisův. Lapisovi kněží jsou nejvyhlášenějšími lékaři, léčí nemocné bez rozdílu a vybírají od nich poplatky podle jejich možností. Jde tak o třetí skutečně bohatý řád, protože každý nemocný rád něco obětuje Lapisovi za své uzdravení.

Ostatní řády mají jen malou moc; nemívají velké chrámy a někdy (např. Facigarovi kněží) nemají ani plně profesionální kněžstvo, ale kněžské svěcení přijímají laici navíc ke svému občanskému povolání.

HISTORIE

Arendijská nadvláda a válka o nezávislost

Do roku 715 AL byla Aledonie součástí Arendie, spolu s dnešní Kaledonií. Šlechtici ze severu říše předky Aledonců vysávali, a proto Aledonie povstala a roku 715 vyhlásila nezávislost. Sever Aledonie se přejmenoval na Kaledonii, na počest řádu Calediánů a patrona země, krále Calida Moudrého (oficiálně „rytířů Calida Moudrého“, což byla většina kaledonských šlechticů). Od té doby se počítá královský letopočet (KL).

Válka s Malou Dohodou

Národní ostuda. V roce 768 AL se již Aledonie vzpamatovala z války o nezávislost a začala pošilhávat po bohatství svého malého souseda, Dohody. Přestože aledonští vojáci převyšovali ty dohodové jak počtem tak schopnostmi, Malá Dohoda za pomoci Thracie, žoldnéřů (v té době novinka) a novinek v taktice i výzbroji během dvaceti let války téměř vyvraždila výkvět aledonského rytířstva. Statečnost nic nezmohla proti vozové hradbě či lesu pík a velkému množství kušiníků. Válka skončila nerozhodně a Aledonie sice v okolí Massenu posunula hranici na západ, ale musela platit nemalé reparace (vlastně si dobyté území koupila).Od té doby k žádné válce s Malou Dohodou nedošlo a vzájemné vztahy se jen zlepšovaly.

Kolonizace Pangoru

Roku 1000 AL se aledonští vojáci vylodili na ostrově Pangoru, bohatém na drahé koření a látky, ale i drahé kovy. Pangořané byli nejednotní, a tak zdejší kolonie osmdesát let vzkvétaly. Roku 1080 vojevůdce Nancirius sjednotil tamní říši zvanou Velká Maronie. Když se sto tisíci muži vytáhl proti Aledonii, obyvatelé kolonií povstali, pobili Aledonce a stali se vazaly Maronie.

Galtranovo povstání

Na jihu Aledonie žije národ barbarských Loharů. Jsou silní, houževnatí a bojovní, ale pro svou nejednotnost se stávali snadnou kořistí aledonských otrokářů. Roku 1176 se to změnilo a Lohary sjednotil náčelník jménem Galtran. Ten se svými hordami táhl krajem, porážel šlechtické armády a dobýval města. Když roku 1186 dobyl i Tosu a chystal se k útoku na Awu, král proti němu vytáhl s celou zemskou hotovostí. Lohaři byli dobří bojovníci, z kořisti se již dobře vybavili a náhlé zorganizování divokých horalů stále bylo pro většinu Aledonců překvapením, ale přesile jeden na deset a koncentrovanému útoku aledonského rytířstva Loharové čelit nemohli.Galtran je dodnes patronem loharského národa a symbolem jakéhokoli boje proti aledonské nadvládě.

Jezerní válka

Na začátku roku 1332 byly aledonské přístavy na Zilském jezeře zákeřně napadeny thracijskou flotilou. Několik vítězství na začátku války pomohlo vyrovnat thracijskou přesilu na jezeře, a tak válka byla vyrovnaná a táhla se dlouhých 24 let. Prohrály obě zúčastněné strany.

První a druhá občanská válka

Krátce po jezerní válce, roku 1361, král zemřel bez dědice. Synovec krále, který se prohlásil novým panovníkem bez svolání Rady vévodů, byl sesazen velitelem královské gardy, a jednání začalo. Po několika měsících však příznivci vévody z Rilenu a vévody z Broliandu přešli od jednacího stolu na bojiště a začala občanská válka. Bratrovražedné boje trvaly 19 let, během kterých vymřel rod vévodů z Broliandu a v rilenské dynastie zbyl jen patnáctiletý mladík, který musel ustoupit vévodovi Haroldovi Etišskému.

Harold se stal králem, jenže záhy vyšlo najevo, že spolupracoval se Zeelandií. Jeho vláda nebyla dlouhá, protože syn vévody z Rilenu Norvell X. se po třech letech přestal skrývat a většina do té doby neutrálních šlechticů podpořila jeho nárok na trůn. Následovalo dalších devatenáct let bojů, až roku 1404 Norvell konečně zvítězil a stal se králem.

Války o Stříbrné moře

Od začátku 16. století, kdy se Aledonie po dlouhé době zase stala velmocí, probíhaly více či méně otevřené války se Zeelandií. Bojovalo se o Donerovy ostrovy mezi Stříbrným a Ostrovním mořem a o výnosnou kontrolu obchodních tras kolem ostrovů vedoucích. Podařilo se dobýt a do dnešní doby udržet jen nejsevernější z ostrovů, Joltos. Titul hraběte z Joltosu je tradičně spojený s rilenskou dynastií, jejíž mnozí členové se proslavili jako admirálové za těchto krutých válek.

Nedávné události

Asi před půl rokem zemřela na černý kašel první žena krále Samuela, Adriana Naharská, kaledonská princezna. Král ji prý skutečně miloval, a tak o další svatbě a zplození potomka zatím neuvažuje. Dalo by se čekat, že řevnivost mezi královniným manželem a tajným obdivovatelem, vévodou z Broliandu, ochladne; vévoda se se smrtí své lásky smířil a prý se vrátil ke své zákonné manželce, ale král vůči vévodovi ještě víc zahořkl. Čest však oběma mužům velela držet svou nenávist na uzdě – aspoň donedávna.

V očích měšťanů byla jednoznačně největší událostí posledních let obří investice nejbohatšího šlechtice v zemi, hraběte z Vaal. Tento podnikavý šlechtic, sobě rovnými přezdívaný ”Dohoďan”, si vypůjčil od několika bank a dokonce zastavil několik svých statků, a začal skupovat pozemky v severní Kaledonii. Jeho prospektoři už objevili jednu stříbrnou žílu a na sever Kaledonie byla vyslána první skupina hraběcích žoldnéřů.

Došlo také k několika atentátům připisovaným Bratrstvu vlků. Vévoda Conan z Hido nechal pro výstrahu pověsit několik Loharů podezřelých z členství v Bratrstvu a další Lohaři byli uvrženi do otroctví.

Kapitán Sigmond Etišský (syn vévody Richarda z Etchu) se vyznamenal potopením tří pirátských lodí. Výslech zajatců ukázal, že jde o zeelandijské bukanýry. Po tomhle si určitě piráti na čas dají pohov.

Vikomt Elgris z Massenu se vrátil ze severní Kaledonie naopak zneuctěn. Po prohrané bitvě musel projít uličkou hanby a obyčejní vojáci z něj div že nevytloukli duši. Taková opovážlivost! Šlechtici jako jeden muž odsoudili kaledonskou neúctu k urozeným (kromě vévody z Broliandu, který se nechal slyšet, že být ve stejné situaci jako kaledonský kapitán tak s tím frackem udělá to samé), rabi v tichosti závidí Kaledoncům, že jim něco takového občas projde a mladý vikomt si hojí rány na těle a čeká na příležitost napravit si pošramocenou pověst.

Všechny tyto události však zastínila jedna jediná: nějací lotři během honu napadli krále. Nejvyšší lovčí Altaric z Tolvie útočníky duchapřítomně zneškodnil, jednoho dokonce zajal. Konal se soud, za viníka byl označen vévoda Marcus z Broliandu, jeden z nejmocnějších šlechticů v zemi. Detaily ze soudní síně však zná málokdo a vy mezi těch pár šťastlivců nepatříte.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

Šlechta

Šlechta má v Aledonii výsadní postavení – půdu smí vlastnit jen šlechta a chrámy, ostatní (včetně měšťanů) si ji jen pronajímají. Šlechta neplatí daně, jen desátek z renty. Jen šlechtici a představitelé cechů a chrámů mohou podávat žaloby k soudu (od šlechticů se očekává, že budou zastupovat své poddané). Vyšší šlechta a markýzové mají právo na předstoupení k nejvyššímu soudu, kterého se účastní král a Samařin patriarcha. Renta z pozemků či z titulu většinu šlechticů neuživí (resp. nepokryje náklady na reprezentaci), a tak si většina šlechticů přivydělává službou v armádě, diplomacii nebo úřednictvu.

Šlechta se dělí na nižší a vyšší. Neurozený může být za věrné služby králi či vyššímu šlechtici jmenován nižším šlechticem, do řad vyšší šlechty se jen výjimečně dostane nějaký z bohatých a králi zvláště milých baronů.

Tituly nižší šlechty jsou: panoš, baronet, zeman, baron a markýz. Panoš je titul rytíře (vojenská hodnost), případně absolventa pážecí školy (mladší synové nedědičných šlechticů). Očekává se, že si každý panoš vydělá na své živobytí sám, zpravidla jako voják či žoldnéř. Baronet je synem barona, ale tento titul se občas uděluje i věrným správcům a jiným úředníkům. Na rozdíl od panoše se k němu váže i poměrně nízká renta (100 zlatých ročně) vyplácená z majetku lenního pána či nejvýše postaveného člena rodiny (obvykle barona – otce či bratra). Ženskou obdobou tohoto titulu je baronessa. Zeman je drobný venkovský šlechtic; od sedláka se odlišuje hlavně většími právy a hodností rytíře. Narozdíl od předchozích dvou titulů je zemanský titul dědičný (mladší synové však žádný titul nemají, pokud neabsolvují pážecí školu – a ta bývá pro syny běžných zemanů drahá). Baron je o něco mocnější – obvykle má pár stovek poddaných (myšleno hlav rodin), na druhou stranu musí do boje postavit několik čet vojáků a musí uživit i své příbuzné. Tento titul je dědičný. Markýz je vlastně státním úředníkem – správcem menšího města. Titul není dědičný, i když synové markýzů obvykle absolvují pážecí školu. Markýzem se obvykle stává baronet, méně často panoš a občas nějaký schopný a bohatý měšťan.

K vyšší šlechtě náleží tři tituly: hrabě, vévoda a vikomt. Hrabě sídlí ve větším městě a má několik desítek tisíc poddaných; proto do války vypravuje vlastní pluk. Hraběcí titul mají i správci zámořských kolonií (ostrov Joltos, město Fallen). Některá hrabata svou mocí předčí většinu vévodů. Vévoda je formálně o něco výš než hrabě, i když hlavní rozdíl spočívá v možnosti podílet se na Radě vévodů, která schvaluje zákony a volí nového panovníka (obvykle vybírá z králových synů, v případě smrti krále bez dědice jsou kandidáty zpravidla vévodové). Oba tituly jsou dědičné; syn hraběte či vévody je titulován jako vikomt (resp. komtesa). Rozlišujeme vikomty hraběcí a vévodské, resp. záslužné (nižší šlechtici, kteří byli za válečné zásluhy povýšení do hodnosti generála či admirála). Vikomt dostává z kasy svého nejvýše postaveného příbuzného (záslužný z té královské) poměrně velkou sumu na své živobytí a reprezentaci.

Měšťané

Měšťané jsou sice formálně poddanými šlechtice ovládajícího či spravujícího město (a proto mají nárok být jím jako zástupcem města zaštítěni před soudem), mají však svobodu cestovat a podnikat, aniž by se museli zodpovídat svému pánu. Každé město má svou samosprávu složenou z rychtáře (jmenován lenním pánem z řad měšťanů) či starosty (v královských či markýzských městech; je volen sněmem), městské rady (cechmistři počestných cechů) a sněmu (ve větších městech i sněmů čtvrtí), což je shromáždění všech měšťanů.

Měšťané (a městská chudina) jsou organizováni do cechů. V závislosti na velikosti města jsou cechy více či méně specializované (např. platnéři jsou v Thunaru součástí cechu kovářů, ale v Awě mají samostatný cech). V rámci cechu se rozlišují učedníci (nemusí jít o měšťany, většinou jde o příslušníky městské chudiny), tovaryši a mistři. Mistři si mezi sebou volí cechmistra, tedy představeného cechu. Vedle počestných (většina) existují i polooficiální nepočestné cechy – zpravidla jde o cech žebráků a cech nevěstek. Řemeslník, který není součástí cechu, se označuje jako fušer a nesmí provozovat své řemeslo uvnitř městských hradeb (pokud je ve městě přítomen příslušný cech).

Každý měšťan musí vlastnit dům. Koupě domu není jednoduchá, musí ji nadpoloviční většinou schválit sněm daného města či čtvrti.

Sedláci

Nejširší vrstva – venkovští poddaní. Nejsou plně svobodní, nejsou však ani nevolníky v pravém slova smyslu – mladší synové sedláků běžně odcházejí do světa a i sedlák s lénem (tedy pronajatou půdou) může odejít, pokud za sebe sežene náhradu, kterou schválí sousedé včetně rychtáře (šlechticem zvolený správce vesnice).

Chudina

Bezzemci, městská chudina (tedy obyvatelé měst bez vlastního domu), tuláci. Mají minimální práva, a hlavně nemají možnost se jich dovolat. Jedinou formou jejich právního zastoupení jsou městské cechy žebráků – cechmistr (ač není měšťanem) může vznášet žaloby přes městským a teoreticky i zemským soudem.

Otroci

Otrokářství již nekvete tolik jako za starých časů, protože otroků z Pangoru je málo a jsou drazí a není možné zotročit tolik Loharů jako dřív. Otroky se nejčastěji stávají zločinci – ti pracují jako horníci nebo galejníci. Dražší otroci a zejména otrokyně z Pangoru slouží většinou jako sluhové či souložnice bohatých šlechticů a měšťanů.

5 komentářů u „Znalosti postav na začátku třetí občanské války v Aledonii“

  1. I má nejoblíbenější země je Aledonie, jen dobou se lišíme :-) já si zakládal na období mezi první a druhou občanskou válkou a občanskou válkou druhou :-)
    Líbí se mi další rozvoj oblasti (existence knížetství Arengiel) – rád bych o něm Gorane věděl něco více. Bude někdy nástin této země?

    Jinak tě musím pochválit za velmi přesný výčet z historie této země a doplnění některých historických událostí. fakt se mi to líbilo.

    Jen tak dál! Aspoń nějaká část Erinelu nebude spát :-)

  2. Tintin: Arangiel má své vlastní téma v tvůrčí sekci fóra (Hrdost svobodných jezdců), na detaily se kdyžtak ptej Tiary. Jsem rád, že se ti myšlenka Arangielu líbí, tvoje slovo jako tvůrce a prvního správce Númenaru má dost velkou váhu :)

    Třetí občanská válka je skvělá v tom, že je na začátku věku Temna, takže události v ní můžou mít i dost zásadní dopad na pozdější vývoj světa (viz diskuse o věku Temna).

  3. Gorane všiml jsem si, že v sekci Download je u popisu modulu Númenaru chyba… je tam upoutávka na modul Isengar. Možná by stálo za opravu :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>