O zkáze Kalistrelu

Kdysi, ještě ve věku Starých bohů, leželo na rozhraní Ringoru a Nandoru město Kalistrel. O jeho zničení černým drakem mluví tato zpráva neznámého cestovatele.

Kalistrel…konečně před námi. Už dlouho jsme se plahočili pustinou jižního Ringoru. Až teď se nám ale konečně podařilo dorazit do toho bájného města. Celistvost kamenných hradeb, které chrání obyvatele před útoky příšer a severských kmenů, narušuje jen ocelová brána s vyobrazením Calebovy knihy tak velké, že když je město zavřené, uvidíte ji na rovných pláních na míle daleko. Toto znamení má zastrašit všechny, kteří by se nechtěli podřídit Kalistrelským zákonům. Brána bývá přes den otevřená. Není důvod, aby byla zavřená. Případného nepřítele uvidíte na rovné krajině opravdu velmi brzo.

Když jsme vstoupili do města, všude bylo jakési zvláštní ticho. Ve městech se na ulicích běžně procházejí lidé, tady ne, alespoň ne dnes. Vydali jsme se hlavní ulicí na náměstí. Vypadá to tu, jakoby se zde sešlo celé město, všichni hledí na trojici mužů v rudých pláštích uprostřed. Ne, na sobě nemají rudé pláště, ale bílá roucha pokryta lidskou krví. Stojí okolo kamenného oltáře, všude kolem leží rozkuchaná lidská těla. U každého muže se stojí poměrně velká hliněná nádoba. Vysoko nad tím vším se ve vzduchu vznáší nějaká magická runa.

Najednou vše zahalí obrovský stín. Tři muži k sobě přistoupí blíž, chytí se za ruce a začnou zaříkávat.

Celým tělem mi prochází chlad. Za svůj život jsem zabil spoustu lidí. Proč? Co když se vrátí a najdou mne? Podlamují se mi kolena, padám k zemi. Já nechci zemřít, prosím. Zvedám svoji hlavu, abych se podíval, co vrhá ten příšerný stín. Drak. Jeho černé šupiny se jen lesknou. Nic většího jsem ještě neviděl. Je tak krásný a hrozivý zároveň. Majestátně letí nad městem, jakoby ani nevěděl, že na světě existuje něco jako člověk. A ten pocit, po tváři mi stékají slzy, mé ruce se třesou.

Znamení, jenž levitovalo nad trojicí se náhle vzneslo vzhůru a zasáhlo draka. Hlavou se mi rozezní křik. Celé tělo mám v jednom ohni, palčivá bolest od srdce až ke konečkům prstů. Křičím, křičí všichni na náměstí kromě té zvláštní skupinky uprostřed. Pláču, řvu z bolesti a ze strachu ze smrti.

Drak se celou dobu snaží zbavit znamení, které se ho snaží obklopit svou energií. Náhle bolest ustane, zavládne ticho. Černý ještěr se vzepne a magická runa padá k zemi. Čarodějové, jsem si jistý, že ti tři jsou čarodějové, na sebe zděšeně pohlédnou.

Stále brečím, tělo se mi třese strachem. Cítím se tak sám, i když se okolo mne klepe celý dav. Začalo peklo na zemi, dračí oheň zachvátil město. Strach je přemožen pudem sebezáchovy, dávám se do běhu, okolo mě vybuchují ohnivé koule. Drak se mstí. Musím, se dostat z města. Všude se rozléhá zoufalý nářek. Oheň si nevybírá, muži, ženy a děti, ti všichni bez rozdílu umírají v plamenech. Jakmile se ke mně drak jenom trochu přiblíží, podlamují se mi znovu kolena, dračí strach je umocněn dětským pláčem. Já však vím, že zůstat tady znamená smrt, dávám se znovu do běhu. Vytahuji meč, abych si mohl klestit cestu přes zmateně pobíhající lidi na ulici. Stejně jim není pomoci, na rozdíl od ostatních jim můj meč dává možnost rychlé, téměř bezbolestné smrti.

Když se už konečně dostávám ven na planinu před městem, naskýtá se mi jeden z nejhorších pohledů mého života. Kalistrel umírá v plamenech dračího hněvu. Srdce mi puká žalem. Stojím tam, z meče odkapává krev, nasávám její vůni. Slyším vzlykání, ten charakteristický zvuk pro lidské plémě. Chvíli mi trvá, než zjistím, že nevzlykám já. Zvuk ke mně doléhá odkudsi za mými zády. Otáčím se, asi padesát sáhu daleko se na zemi krčí jeden z čarodějů, je jak malé děcko. Leží na boku, nohy přikrčené k břichu. Smutný to pohled. Zmocní se mě pocit nenávisti, pomsty, touha po smrti. Pach krve je najednou silnější, jakoby jasnější a zřetelnější. Zahalí nás již známý stín, ale já už se nebojím, nemám strach. Toužím po smrti, meč si žádá lidské krve. Dýchám rychle a zhluboka, srdce bije jako nikdy jindy. Nohy se dávají do pohybu, nevím, jestli jdu tak rychle nebo běžím. Meč držím podél těla, připravený k útoku. Čaroděj zvedá hlavu a hledí na mě, jeho tvář je ztrhaná strachem a oči se mu zalily krví. Najednou zjišťuji, že ho nechci zabít. Tělo mne však neposlouchá, přicházím k němu, zdvihám meč a… Jest dokonáno.

Drak oblétá město a míří ke mně. Přibližuje se, křídly mává klidně a pomalu, nikam přece nespěchá. Hledím do jeho očí, jsou hluboké jako věčnost sama, tak temné, není to však temnota zla, je to temnota kruté a věčné spravedlnosti. Prolétá nade mnou. Šupiny na jeho břichu jsou černé a jemné, směrem od břicha se zvětšují. Hroutím se. Přijde mi, jakoby by mi děkoval, ano, v hlavě mi zní jeho pohrdavý dík.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ztratil jsem pojem o čase. Když jsem se ale probudil z města se ještě kouřilo, oheň však už pominul. Mnoho dní poté jsem se snažil zajistit těm ubohým lidem řádný odchod ze světa. Vykopal jsem hrob pro každého, koho jsem v troskách Kalistrelu našel. Většina lidí ale shořela na popel, pro ně už jsem udělat nic nemohl.

To bylo mé první a zároveň poslední setkání s drakem. Pro mne to znamenalo nezapomenutelnou zkušenost, ale pro Kalistrelské bolestivou smrt. Tam, kde se kdysi Kalistrel nacházel, se rozléhá, na pohled nekonečná pláň…pláň Dračího hněvu.