Píseň Bílého Havrana: Zrození

Začátek příběhu jednoho z hrdinů věku Temna, galderského mága Bělevrana Prokletého.

Jeho otcem bude vítr Severák, jeho matkou Neštěstí. Zrodí jej Bouře a první požehnání mu dá Oheň. Voda jej probudí, Vlk jej vychová a Smrt bude jeho milenkou. I Kameny se před ním skloní. Blesk jej naučí kouzlit a Orel mu bude průvodcem. Jeho moc bude obrovská, žádný nepřítel nepřežije střetnutí s ním. Jako Bílý Havran poletí, aby se vrátil, vzal si dračí dědictví, zabil vládce Větru a zahnal jeho služebníky od zemí Galderů. Nevezme do ruky meč, nebude spát se ženou a nepožádá o pomoc bohy jižanů, taková budou jeho gesa.

Bude bledý jak sníh, s jedním okem rudým jako krev a druhým fialovým jako ametyst. Na koho pohlédne svým rudým okem, toho čeká strašlivá smrt, na koho pohlédne svým fialovým okem, toho čeká sláva a hrdinství. Na Galdery bude hledět pravým okem, na jejich nepřátele levým.

* * *

Přišel od severu, od Poslední hory. Velký, silný, divoký a krásný. Voněl potem a krví padlých nepřátel jako správný hrdina. I když stále ještě byla zima a vál ledový vítr, měl na sobě jen vestu a kalhoty. Běžel lehce, jakoby se ani nebořil do zmrzlého sněhu. Jakoby pro něj zima neexistovala a on běžel po svěží jarní trávě.

Ani ona necítila chlad. Snad cítila strach, ale ten přebilo vzrušení. Ten cizinec ji přitahoval svou silou, svou krásou, svou divokostí – a hlavně tajemným uměním, kterým vládl. Normálně by prořízla hrdlo každému, kdo by se odvážil na ni vztáhnout ruku, ale jemu se poddala ráda.

Milovali se celou noc. Byl neúnavný – nemohl se mu rovnat nikdo z obyčejných smrtelníků. Oba se dostali do extáze, ve které se jeho moc projevila naplno. Vichr sílil a sílil, až ze stromů začaly padat větve. Kolem nich se vítr roztočil v ničivém cyklónu, jakoby sám vítr odrážel jeho vzrušení a tančil a zpíval písně jejich svatební noci. Duchové větru tančili blíž a blíž, až zvedli oba milence do vzduchu a nesli je na svých ramenou. Ale oni si všímali jen sebe navzájem, ne okolního řádění živlů.

Ráno se probudila ve svém srubu. Byla unavená a celá rozbolavělá, a vybavovala si milování s neznámým cizincem a pocit letu. Snad to byl jen sen, i když srdce křičelo, že ne.

Nebyl to sen. Kdyby to byl sen, pod srdcem by nenosila dítě. Nějakou dobu svůj stav tajila, ale pravda nakonec vyšla najevo. Musela vytrpět mnohé ponižování a ústrky, ale vzpomínka na krásného neznámého jí dala sílu nést svou hanbu až do konce.

* * *

Byla noc. V dáli hřmělo, déšť padal jako provazy z nebe a vesnici ozařoval jen požár stravující dům zasažený bleskem. I přes silný déšť a pokusy o hašení byly plameny podivuhodně velké a živé. Porodní bábě se podařilo utéct i s novorozencem, ale matka zůstala v hořícím srubu. Málokdo ve vesnici jí litoval; vždyť přivolala na celou vesnici hanbu a neštěstí.

„Zabij ho! Dej ho duchům na usmířenou! Zabij ho, ať neštěstí odejde z naší vesnice! A ať nepřinese zkázu na náš rod!“ Mladý bojovník rudnul hněvem, ale vztáhnout ruku na šamana se neodvážil.

„Ne! Zatím všechna znamení sedí – je to Bílý Havran! Kdyby mělo nezvyklou barvu jeho levé oko, bez váhání bych ho zabil. Ale takhle bude zbraní duchů předků proti našim nepřátelům, a nám přinese slávu.“

„Ale to oko má divnou barvu! Zakruť mu krkem, když už ho tak pěkně držíš!“ Chlapeček se zase rozbrečel a několikrát praštil šamana do ruky, kterou zakrýval jeho levé oko. Šaman se ani nepohnul.

„Drangwyde, viděl jsem i jiné lidi s bílou kůží a rudé oči u nich nejsou nic divného. Důležitější je, co praví proroctví. Jeho smrt by všem Galderům uškodila víc než jeho přežití.“

Bojovník znejistěl: „Mluví proroctví jasně? Nemůžeš se mýlit, Ohnivlku?“

Ohnivlk se podíval do Drangwydových modrých očí, a pravil: „Žádné proroctví nemluví úplně jasně. Můžu se mýlit, ale nestává se to často. Uvidíme, co řeknou duchové vod. Radši se nezdržuj poblíž, ať tě neuhrane svým rudým okem.“

Šaman dítě odnesl k potoku. Podle starého zvyku otec dítě po narození namočil do studené proudící vody. Slabé děti krátce poté zemřely a z přeživších se mohli stát skuteční Galderové. Strýc chlapečka Drangwyd se v tomto případě rád vzdal svého práva ve prospěch šamana, a raději odešel hasit. Ohnivlk miminko odnesl z dohledu a hodil do proudu.

Chlapeček se rozkřičel, ale brzy se uklidnil a přestal plakat. Jakoby si s něčím hrál, mával ručičkama a dokonce se usmál. Zkoušku vodou snášel lépe než jiné děti. Ohnivlk pocítil chlad a mrazení v zádech. Uvědomil si příčinu: teplo z okolí se stahovalo k dítěti a chránilo jej před zimou. To není možné – to dítě čaruje!

Lepší znamení Ohnivlk nepotřeboval.

2 komentáře u „Píseň Bílého Havrana: Zrození“

  1. Velice hezky zapsaná legenda (nebo snad příběh, který se skutečně projeví ve věku temna?)

    Myslím, že právě věk Temna by mohl být (a s tím záměrem jsme ho i předložili) tím pravým co poslouží k oživení tvorby na Erinelu. Minimálně diskuze by mohla pokračovat v načrtávání historické osy. Od té bychom potom mohli usuzovat další dějové linie.

    Některé linie, které do kontextu věku Temna mají zapadnout již byli načrtnuty. Například třetí občanská válka v Aledonii, problémy v Phelamu apod.

    Pojďme vytvořit diskuzi k tomuto tématu.

  2. Jako legenda to začíná a legendární prvky zůstanou i v dalších dílech série, ale pokračování budou zaměřena hlavně na psychologické aspekty Bělevranova života – tenhle příběh je hlavně o tom, že je těžké být hrdinou. A ano, jde o skutečný příběh z věku Temna (konkrétně z doby před pádem Elvenu a těsně po něm).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>